Přeskočit na hlavní obsah

Zajímavé

Jedno jaro v Himalájích - cesta k posvátným vodopádům

Noc v Himalájích, vesničce Yubeng, byla sice chladná, ale klidná, vlastně jsem usnula, ani nevím jak, a probudila se až ráno, možná tím řidkým vzduchem a nebo prostě tím, že po západu Slunce se nedá nic moc dělat, když člověk cestuje sám. Těšila jsem se na další krásný den, ale opak byl pravdou - probudila jsem se do pochmurného počasí. Obávala jsem se, že celý trek ke svatým vodopádům odpískáme, ale Tashi mě ujistil, že určitě jdeme. Skvěle!
Jestli je něco, na co si v životě potrpím, tak jsou to snídaně a ráda vstanu o půl hodiny dříve, abych mohla v klidu posnídat. Na dovolené si na tom zakládám ještě víc a pokaždé chci snídat to, co snídají místní. Posnídali jsme tedy typickou tibetskou snídani - baba chléb a čaj s jačím máslem a vydali se na cestu.
Ze začátku jsme šli po rovině nebo do mírného kopce, cesta byla lemovaná barevnými vlaječkami a jak jsme stoupali výš a výš, tak se déšť začal měnit ve sníh. Byl začátek dubna, všude kvetly rododendrony a do toho sněžilo. Celkem mě to z…

Seznamte se Velká čínská zeď

Není Velká čínská zeď jako Velká čínská zeď. Velká čínská zeď má totiž mnoho podob - od, jak je již v Číně zvykem, velkého kýče, až po divokou krásu. Nejznámnější a také nejvíce navštěvovaná je část Badaling. Já si ovšem nejsem jistá, zda se této části může pořád říkat "Velká čínská zeď", jedná se totiž pro turisty opravenou a postavenou zeď, kam se můžete navíc nechat vyvést lanovkou a také za to zaplatíte poměrně dost peněz, alespoň na čínské poměry. Já jsem měla štěstí, našla jsem skupinu, která pořádá více či méně pravidelné výlety po okolí Pekingu a tentokrát byla na programu část zdi s názvem 墙子路长城 (Qiang Zi Lu), reps. abych byla úplně přesná, já jsem se připojila k této skupině a tato skupina se připojila k další čínské skupině, a jak se později ukázalo, bylo to velmi pragmatické, sami bychom to místo pravděpodobně nenašli :)

Sraz jsme měli dohodnutý na 7:30 ve stanici Dongzhimen, tradičně v McDonaldu. Dongzhimen je asi 40 minut jízdy metrem od místa, kde bydlím, a proto jsem musela vstávat velmi brzo asi v 6 hodin ráno. Číňané nejsou Švýcaři, takže nikdy nechodí včas, trochu jsem znervózněla, když jsem v 7:28 stále seděla v McDonaldu sama, ale nakonec jsme se šesli v poměrně hojném počtu, celkem 14 lidí. Kolem 7:50 jsme se přesunuli na autobusové nádraží, nasedli jsme do autobusu č. 980 a ujížděli směrem na sever do města Miyun. Za cca 1.5 hod. jsme dorazili. Jakmile se otevřeli dveře autobusu, vrhlo se na nás asi 5 taxikářů, že nás odvezou kamkoliv si jen budeme přát. Tihle "falešní" taxikáři vás většinou dost natáhnou nebo okradou, takže pokud se jich chcete zbavit, musíte pořád dokola opakovat větu 不用 (bu yong - nepotřebuji). Když se nám podařilo setřást všechny taxikáře, nastoupili jsme do dalšího autobusu č. 16 a vydali se směr QiangZiLu. Začalo to pravé dobrodružství. Musím poznamenat, že autobus nebyl nijak označený a jak je v Číně zvykem, autobus č. 16 sice jede k čínské zdi, ale ne každý autobus č. 16 tam jede, člověk musí zkontrolovat i to, co je na něm napsáno, což ovšem většina turistů nedokáže a s řidičem se těžko domluví :)

Cesta trvala asi další hodinu, a čím déle jsme v autobuse seděli, tím se z nás stávala stále větší atrakce pro místní. Po hodině jízdy jsme dorazili na konečnou stanici v malé vesničce. Čas se zde zastavil zřejmě před 50 lety. Průměrný věk místních obyvatel bych tipovala tak na 70 let, všichni odděni ve stejném oblečení, které člověk zná z filmů z 50. let a k tomu první věc, na kterou mi padly oči, byla vyvěšená rudá vlajka se srpem a kladivem a místní nástěnka se stejnými symboly. Jedním slovem - mazec. A pak jsem se otočila a uviděla v dálce ty nádherné hory a na nich Velkou čínskou zeď. V tu chvíli jsem si připadala jak návštěvník z jiného světa.

Blížíme se k cílové stanici v téhle vesničce

Čas se zde zastavil před 50 lety a v pozadí Velká čínská zeď

Qiang Zi Lu je trochu zapomenutá část Velké čínské zdi, není opravená a také se zde neplatí žádné vstupné, jsou to jen ruiny poměrně dost zachovalé, po kterých se můžete vydat. Tato část Čínské zdi byla postavena za dynastie Ming a dochovalo se dokonce i několik strážných věží. Museli jsme jít ještě asi 1 km po silnici a pak jsme k ní konečně došli a vyškrábali se nahoru a dále pokračovali po zdi. Cesta byla velmi úzká na každé straně až 10 m sráz dolů.
Začíná cesta po Velké čínské zdi až nahoru

Pak jsme dorazili k první strážné věži a začalo prudké stoupání nahoru mezi cihlami, doslova můžu říci, že jsem si svoji první část Velké čínské zdi vylezla po čtyřech. Ale jakmile jsme se vyškrábali nahoru, otevřel se nám nádherný pohled do okolí.
Strmá cesta vzhůru
Pohled od první stážné věže
Když jsme se vyškrábali k druh0 strážné věži, bylo něco po poledni a rozhodli jsme se, že tady poobědváme.
Oběd
Po obědě jsme pokračovali dále.





A pak to přišlo, cesta dolů byla mnohem náročnější než cesta nahoru. Nic pro lidi se závratí.
Cestou dolů
V půl čtvrté odpoledne jsme znovu nasedli na autobus a čekala nás cesta zpátky. Když jsme ve městě Miyun přestupovali na autobus do Pekingu, autobusové nádraží bylo přeplněné lidmi. Fronta se táhla několik metrů, vždy, když se jeden autobus naplnil a odjel, přijel hned další a takhle to pokračovalo ... Hlodala ve mě myšlenka, kolik asi těch autobusů musí jet a zda někdy dojde jejich zásoba. Než jsme se dostali do autobusu my,  odjelo jich něco přes 10 ... bylo to jak v nějaké továrně na běžícím páse.
Fronta na autobus ve městě Miyun

Nakonec jsme do Pekingu přijeli kolem 7 večer, zašli jsme ještě společně na večeři a domů jsem se dotala kolem půl desáté. Byl to náročný den, ale stálo to za to a už se těším na nějaký další výlet.

Instagram Feed

Instagram