Přeskočit na hlavní obsah

Zajímavé

Jednou nohou v Tibetu - část 2. - Historické město Lijiang

Další mezizastávkou na cestě k hranicícm Tibetu bylo Lijiang s překrásným historickým centrem.

Noční vlak přijel na čas a tak jsem se v 7 hodin ráno za svitu vycházejícího Slunce ocitla na vlakovém nástupišti. Do města to bylo jen asi 10 minut pěšky. Rána mám hrozně ráda, nejvíc ty okamžiky, kdy celé město ještě spí a já se můžu procházet bez davu lidí. To byla asi nejkrásnější část celého pobytu v Lijiangu - "to" ráno, než otevřou trhy a obchody, bez lidí a zmatku ... ten klid


Městečko je na seznamu UNESCO, takže jsem očekávala opravdu spoustu turistů, ale nakonec se ukázalo, že to nebude tak horké. Celý den jsem strávila procházením se po malých uličkách historického města a odpoledne se vydala do nedalekého parku, odkud byl překrásný pohled na nedalekou horu Jade Dragon Snow Mountain, jejíž vrchol leží v nadmořské výšsce skoro 5600 m.
V oblasti kolem města Lijiang také žije jedna z 56 uznávaných národnostních menšin v Číně a to Nasiové (Naxi). Řemesla mě zas až tolik nelá…

Uběhla jsem maraton! Uběhla jsem maraton v Pekingu!

Uběhla jsem maraton a vlastně to ani nebolelo, jak jsem si myslela, že uběhnutí maratonu bolí ... hmm, kecám, pár minut po doběhnutí jsem nevěděla, co mě bolí víc, jestli chodidla, stehna nebo záda, to stání ve frontě na vyzvednutí medaile bylo nekonečné, ale pak ta úleva, když si člověk může sednout, rozbalit (vytuněnou) krabičku a pověsit si medaili na krk ... to se nedá popsat, ale maratonci ví, jak tohle chutná ...

Já jsem ten maraton ani běžet nechtěla, kdykoliv přišla mezi kolegy, běžci, řeč na maraton, dělala jsem tzv. mrtvého brouka, pak ale jednou za mnou přišel kolega a říká mi: "Kristýno, měla by ses zaregistrovat na maraton a běžet s námi, bude to zábava." Na to já mu odpověděla (myslela jsem, že vytáhnu ten největší trumf z kapsy): "Cizinci to tady mají složité, navíc startovné pro cizince je 3x vyšší než pro domorodce, tedy 100USD (pro Číňany 30USD) a to se mi za takové utrpení dávat nechce, to je moc." Na to nic neřekl, myslela jsem tedy, že naše diskuze je u konce a já jsem mimo hru. Druhý den mi od stejného kolegy přišla zpráva: "Máme nějaký budget, firma nám startovné proplatí a domluvil jsem, že to zaplatí i tobě." Touto zprávou jsem přišla o všechny své výmluvy, proč nemohu běžet ... bylo přesně dva měsíce před startem a já se stala členkou naší firemní maratonské skupiny - OMG (Oracle Marathon Group).

Na čínské sociální síti jsme založili skupinu lidí, kteří poběží, a začaly nekonečné diskuze, později se přidali i lidé, co sice nepoběží, ale chtějí se účastnit jako dobrovolnící a asistovat na trati, popřípadě pořizovat fotky. Nadesignovali jsme vlastní logo, nechali vyrobit vlajky a nálepky, trénovali jsme a záznamy logovali do běžecké aplikace na stejné sociální síti .... prostě jsme všichni žili jen maratonem.

Za srpen jsem naběhala skoro 180 km, můj rekord, tolik jsem ještě v životě neuběhla za jeden měsíc, chodila jsem běhat pořád, podíl na tom měl i jeden můj český kamarád, který pokaždé, když šel bruslit, tak mě vytáhl s sebou, chodili jsme hlavně večer, kdy je v parku méně lidí a není takové vedro. On v parku bruslil a já při něm běžela, on mi vyprávěl různé historky a bavil mě a já funěla, ale kilometry ubíhaly, pokaždé jsem takhle uběhla 15 až 20 km, poté jsme to zakončili malou večeří a pivem ... to se to pak spalo na druhý den :-) 

Čím víc se maraton blížíl, tím víc jsem byla nervoznější, panebože uběhnout 42 km, vždyť to jsem ještě nikdy ani neušla v kuse, navíc jsem měla trochu špatné svědomí, že jsem netrénovala delší tratě, nejdelší trať, kterou jsem běžela byl půl maraton ve Vnitřním Mongolsku (článek zde) dva týdny před maratonem, nevěděla jsem, co to se mnou po 30. km udělá.

Pak to přišlo, den M ... budík jsem měla nastavený na 4:45, protože sraz jsme s kolegy měli v 6:15 na Náměstí Nebeského klidu. Večer před tím jsem nemohla usnout, zabrala jsem, bylo něco po půlnoci. Ráno byla tma jak v pytli, nasnídala jsem se, dala jsem si ovesné vločky a zajedla to tyčinkou Snickers, ano v 5 ráno jsem si dala celou Snickers, chtěla jsem ji sníst až před startem, ale tolik jsem se na ní těšila, že jsem to nevydržela a snědla ji hned, pak se oblékla, minimálně 5 minut mi trvalo nasadit kompresní podkolenky, protože to je pokaždé hrozný boj s nimi, a v 5:20 jsem odcházela na metro, byla pořád tma jak v pytli. Metro bylo poloprázdné a jediní lidé, co v něm byli, se vyznačovali tím, že všichni byli oblečeni do stejných triček - budoucí maratonci ... S kolegy jsme se tedy sešli, udělali společnou fotku a vydali se na start, kde jsme se rozdělili, protože jsme každý měl různé startovní sektory. Já startovala ze sektoru F, tedy úplně vzadu (poslední byl sektor H).

Pak se ozval výstřel a mě hlavou problesklo, je to tady, běžím maraton a je tady dalších 30 tisíc lidí, kteří také uběhnou maraton, takže vlastně žádný "big deal". Od výstřelu k překročení startovní čáry mi to trvalo dlouhých 15 minut, ze začátku byla velká tlačenice, všichni Číňané se totiž chtějí vyfotit před Bránou Nebeského klidu s portrétem Mao Cetunga.

Prvních 9 km se běželo po rovině bez jediné zatáčky po široké tříproudové silnici, přesně po té, kde začátkem září jezdily tanky a další vojenská technika k příležitosti výročí ukončení druhé světové války v Pacifiku. Říkala jsem si, paráda, rovinka, to se poběží samo, jenže jsem se mýlila, přeci jen 30 tisíc lidí je hodně i na takhle širokou silnici a tím, jak jsem startovala hodně vzdadu, tak jsem se musela prokličkovávat dopředu, což by nebylo nic, co bych neznala z předchozích závodů, jenže vždycky tohle kličkování trvalo maximálně první dva kilometry, pak se pole běžců roztrhalo a člověk měl přeci jen víc prostoru kolem sebe, jenže tady, tady jsem musela kličkovat dlouhých 15 km! Když člověk probíhal přes měřící zařízení (každých 5 km), tak tam byla taková tlačenice, že člověk musel zastavit a jít. Tohle mě stálo hodně sil a taky hodně času.

Občerstvovací stanice fungovaly poměrně dobře, každých 5 km byl k dispozici energetický nápoj, banán, sůl a protože se běželo v době, kdy se v Číně slaví festival podzimu, tak nechyběl ani speciální mooncake. A mezi těmito stanicemi byly i stanice s vodou a mokrou houbou, takže defacto měl člověk vodu k dispozici každých 2.5 km.

Do 25. km jsem se cítila výborně, uteklo to hrozně rychle, počasí také poměrně přálo, bylo zataženo, teplota kolem 20°C, i když hodnoty smogu byly vyšší, než by si člověk přál, kolem 120 jednotek. Metu půl maratonu jsem proběhla v čase 2 hodiny a 4 minuty. V duchu jsem si říkala, paráda, mám to rozběhnuté dobře, můj cíl byl defacto dokončit a je jedno v jakém čase, ale tak v duchu jsem si přála zaběhnout dobrý čas, kdo by také ne, že?

Pak to přišlo, 30. km a najednou ty kilometry přestaly ubíhat rychle, udělalo se vedro, začalo mě píchat na plicích, říkala jsem si, že bych asi měla zpomalit, pak přišla občerstvovačka na 32. km, zastavila se a napila vody, vydechla a pak pokračovala dál. Věděla jsem, že na 34. km čekají kolegové z práce, že budou mít nějaký povolený dopping v podobě snickers nebo bánanu, to byla moje záchytná meta.

Posledních 10 km byl boj sama se sebou - fyzicky a hlavně boj v hlavě, strašně jsem zpomalila. Na 35. km přišla krize, každý ji tam má a už vím proč. Do cíle zbývá pouhých 7 km, jenže člověk už jetak hrozně vyšťavený, že těch 7 km je strašně, ale strašně daleko. Pak se to ale přehoupne a najednou člověk míjí 38. km a 39. km, pak přišel 40. km a my vbíhali do Olympijského parku, už zbývají jen 2 km a cíl je v dohledu. Pak jsem minula metu 41. km a přišla poslední zatáčka, už zbývala jen dlouhá, zdálo se mi, že nekonečná cílová rovinka cca 800 m k Ptačímu hnízdu. Jediné, co si vybavuji bylo to, že kolem trati bylo spoustu lidí, kteří povzbuzovali a já se soustředila jen na tu cílovou bránu, ale těch 800 metrů bylo opravdu nekonečných. Hlavnou mi problesklo "tvl, Kristýno, tys uběhla maraton!" Pak přišla cílová páska, hodinky se zastavily na čase 4 hodiny a 15 minut. Pár krát jsem se zhluboka nadechla a pak přišel nával emocí, "hlavně tady neřvi" mi problesklo hlavou, ale malá slzička přeci jen ukápla, tak unavená a tak štastná, dokázala jsem to.

Cílovým prostorem jsem se doslova belhala dopředu, zastavili mě dva mladí dobrovolnící, kteří běžcům sundavali čipy z bot, protože člověk je tak unavený, že není schopný se sehnout, rozvázat tkaničku u bot a sundat si čip. Požádali mě, jestli se se mnou mohou vyfotit, souhlasila jsem, snažila jsem se na tváři vykouzlit úsměv, ale myslím, že jsem vykouzlila tak maximálně něco mezi úsměvem a utrpením. Pak jsem vrátila čip, vyfasovala krabičku s medailí a pokračovala dál. Vyzvedla jsem si batoh v úschovně a pak přišlo to, na co jsem se nejvíc těšila - svalila jsem se na zem, sundala boty, rozbalila krabičku a dala si medaili na krk.

Medaile je opravdu nádherná a strašně těžká, chtěla jsem si užít ten okamžik, že jsem uběhla maraton a nosila medaili na krku po zbytek dne. Sice mě pak večer strašně bolelo za krkem, ale ten pocit, byl k nezaplacení. Jóó a banány a iontové nápoje nechci teď nějakou dobu vidět :-)
Maratonské Expo - Wall of fame
Maratonské Expo - Wall of fame
Trasa maratonu - od Náměstí Nebeského klidu přes Letní palác až do Olympijského parku
Společné foto před startem a jdeme na to
Start - foto vypůjčené z officiálního Weibo účtu
Support team na trati ...
... mají pro nás připravený povolený dopping
kolem 8. km bylo ještě hej :)
v cíli s medailí na krku
vytuněná krabička s medailí
krabička není prázdná
medaile je nádherná a těžká
Finisher :)
Vytoužený certifikát, že jsem dokončila
 Trocha statistik na závěr z hodinek:
Trasa




Strava Feed

Instagram Feed

Instagram