Přeskočit na hlavní obsah

Zajímavé

Jedno jaro v Himalájích - cesta na hranice s Tibetem

Posledních pár měsíců v Číně bylo velmi náročných a velmi intenzivních, ani jsem pořádně nestihla vstřebat všechny ty zážitky ... Mým velkým snem je jednou podniknout výpravu do Himalájí, vidět Everest a zažít si vysokohorskou nemoc ...

První týden v dubnu byly v Číně dva dny volna, využila jsem příležitosti a vzala jsem si pár dní neplaceného volna a vydala se za dobrodužstvím do Himalájí. Sama. Moje cesta vedla do provincie Yunnan, do Tibetské autonomní oblasti Deqen s několika denní zastávkou ve městě Shangri-la.

Tibetská autonomní oblast Deqen je sice Tibet, ale administrativně spadá do provincie Yunnan, takže se tam člověk může vydat bez povolení.



Najala jsem si Tibetského průvodce i s autem. Jmenoval se Tashi Dhandrup - malý drobný chlapík, vážící sotva 50kg (méně než já), ale s obrovským srdcem a západním myšlením, od první chvíle jsem věděla, že tenhle výlet bude stát za to.

Čínským džípem značky GreatWall jsme se vydali na 5hod cestu z města Shangri-la do Deqenu, kde začínají…

Guangzhou maraton: všechno je jednou poprvé ... i DNF

Ne vždy má člověk svůj den, doufám, že jsem si ho 10. prosince vybrala na několik závodů dopředu. Když jsem se v květnu do Kantonu (Guangzhou) nastěhovala, plánovala jsem od samého začátku, že si tady maraton zaběhnu, přeci jen byl spolu s maratonem v Pekingu a Šanghaji vyhlášený jako jeden z nejlepších v Číně a také jsem plánovala, že budu rozumná a žádný jiný maraton do té doby nepoběžím a že se řádně připravím ... a jak to dopadlo?

Už v září jsem běžela maraton v provincii Ningxia, protože jsem nemohla odolat pokušení jet do neznámé části Číny, pak jsem dostala zprávu od kolegů z Pekingu, že plánují běžet začátkem listopadu maraton v Šanghaji a možnost vidět své blízké kolegy a kamarády běžce byla více než lákavá, zaregistrovala jsem se tedy také. Pak jsem se naprosto spontánně domluvila s kamarádem z Čech, že se na konci listopadu potkáme v Japonsku na maratonu kolem hory Fuji, což už se tuplem nedalo odmítnout a plány, jak si letos zaběhnu jediný maraton v prosinci "doma" byly rázem pryč 🙈

Jenže celý letošní rok se potkávám se zraněními, na jaře to byla únavová zlomenina nártu, v létě mi doktoři zjistili infekci v těle a v září mě začala bolet holeň, ze začátku jsem to ignorovala, pak jsem odjela na 2 týdny do Vietnamu, kde mně pro změnu bodnul sršán do kotníku, noha mi natekla tak, že jsem nemohla týden chodit, natož běhat. Po návratu z Vietnamu jsem začala opět trénovat, do maratonu v Šanghaji zbývalo něco přes měsíc, ale bolest holeně se vrátila, navíc mně začaly bolet zuby moudrosti a museli ven, do toho jsem dostala zánět lůžka a trpěla neskutečnou bolestí, nemohla jsem otevřít pusu ani jíst a na běh nebylo ani pomyšlení. Do Šanghaje jsem odjela naprosto nepřipravená. Závod jsem si protrpěla a bolest holeně se vrátila. Věděla jsem, že za 2 týdny jedu do Japonska a že to si nesmím nechat ujít. Japonsko jsem se hecla a i přes celkem velkou bolest jsem to doběhla v celkem rozumném čase 4 hodiny a 11 minut.

Po Japonsku se to výrazně zhoršilo, běh jsem vyměnila za plavání a posilování, nemohla jsem ani pořádně chodit, kulhala jsem. Byla jsem pevně rozhodnutá, že maraton v Kantonu nepoběžím, abych se nezranila ještě víc Jenže jak se blížil den D a ve městě začala panovat závodní atmosféra, chtěla jsem hrozně moc běžet, nechtěla jsem si to nechat ujít, navíc,  když jsem se dostala do startovního sektoru A. Říkala jsem si, že alespoň půlku dám ...

Den před závodem jsem se byla proběhnout, chtěla jsem nohu otestovat a nebylo to úplně dobré, v noci jsem pak nemohla spát, spala jsem asi jen 2 hodiny a ráno to bylo znát, byla jsem unavená a nebyla ve své kůži. Na start jsem lehce klusala a už signál z hodinek, že dnešní forma je -9 (uživatelé Garminu vědí), mě mohla varovat, že dneska to nebude můj den ...
večerní výběh centrem Kantonu
večerní výběh podél řeky s výhledem na Kantonskou věž a Liede most


Start jsem si náramně ovšem užila, atmosféra perfektní, stála jsem vepředu a užívala si to. Pak se odstartovalo, ale od začátku se mi neběželo dobře, neutíkalo to. Běželi jsme 3 km dolů k řece a pak nekonečnou rovinku 5 km podél řeky, otočka a nekonečnou rovinku 5km zpátky. Pak měl následovat náběh na Liede most. Shodou okolností já od Liede mostu bydlím asi 200m. Když jsme se k mostu blížili a já viděla náš komplex a můj byt, říkala jsem si, že rozhodně přes most neběžím a jdu domů. Navíc jsem cítila bolest při každém kroku. To, že se teď zastavím a dojdu 200m domů, bylo silnější než já. Vzdala jsem a odstoupila ze závodu. Došla jsem těch 200m domů, když jsem se podívala na hodinky, nebylo ještě ani 9 hodin ráno ... vzala jsem to pozitivně, uběhla jsem si tréninkových 15km, je 9 hodin ráno a mám celý den před sebou ... těch 21km bych uběhla, ale někdy je lepší zapojit i mozek do běhání.

Ze závodu mám nakonec jen dvě fotografie a zrovna obě z doby, kdy to vzdávám ... takže takhle to vypadá, když člověk vzdává závod 🙈😀


Odpoledne jsem si šla ještě zaplavat do bazénu a byl to nakonec vydařený den. Všechno mám zaznamenané na Stravě, jinak by se to nepočítalo ...

Instagram Feed

Instagram