Týden po
maratonu ve Wuhanu se v Pekingu konala běžecká akce s názvem "Beijing Long Distance Running Festival". Takhle akce patří k mým srdcovým záležitostem - byl to
můj první závod od příjezdu do Číny a od té doby jsem ho ani jednou nevynechala a nemohla jsem ho vynechat ani tentokrát (Vzpomínka na
první a
druhý závod). Navíc letos se běžel jubilejní 60. ročník, ano přesně tak, 60. ročník! Když si to spočítám, tak první ročník se běžel tedy v roce 1956! Uff všichni víceméně víme, jak to tady vypadalo ....
Tento rok se však mnohé změnilo - trať dlouhá 5 a 10 km se změnila na půl maraton (21.1km) se startem na Náměstí Nebeského Klidu (Tiananmen) a místo cílu u Chrámu Nebes (Temple of Heaven) se běželo až do Olympijském Parku.
Jaro v Pekingu bývá nejlepší část roku a počasí v den závodu nám přálo jako by ho někdo objednal :-) Start v 7 hodin z Náměstí Nebeského Klidu vyžadovalo vstát kolem půl páté. Bylo krásné jarní ráno, bez smogu, foukal mírný vítr a teplota se pohybovala kolem 18 stupňů - značka ideál.
Na Náměstí Nebeského klidu jsem dorazila na svítání a jako již obvykle jsme měli sraz s kolegy z práce. Pak už jen jedna společná fotka před startem a hurá na to.
 |
| svítání na Náměstí Nebeského Klidu |
 |
| společné foto s kolegy před startem |
 |
| Odstartováno |
Na závod jsem šla s tím, že to nebudu hrotit a že poběžím tzv. "na pohodu". Den před tím jsem totiž udělala snad všechno, co se před závodem dělat nemá, například to, že jsem šla na můj oblíbený sobotní crossfit trénink, kde jsem se ani trochu nešetřila .... Takže když závod odstartoval, připadala jsem si, že mám místo nohou kameny. Jenže běžte "na pohodu", když panují takové podmínky, takže jsem od samého začátku běžela, co to šlo ... :-)
Dlouhou dobu jsem držela tempo kolem 5 minut na km, což mě samotnou velmi překvapilo, jak dlouho jsem schopná tak rychle běžet. Jenže od 13. km jsem začala zpomalovat. Na 17. km přišlo překvapení, když jsme doběhli do Olympijského Parku a vběhli přímo na stadion Ptačí hnízdo. To byl velký zážitek a člověk alespoň na pár minut zapomněl, že už nemůže, což si ovšem uvědomil hned, jakmile vyběhl ze stadionu zase ven a čekalo ho ještě poslední 3 km do konce, ty jsou vždycky nejdelší.
Už jsem ani nehlídala čas a jen v duchu odpočítávala každý metr, který ještě musím uběhnout, abych už byla v cíli. Když jsem vyběhla z poslední zatáčky a v dálce uviděla cílovou bránu s časomírou, která ukazovala čas kolem 1 hodiny 49 minut, věděla jsem, že to bude osobák. Snažila jsem se trochu zrychlit těch posledních pár metrů, ale byla jsem ráda, že už jsem konečně v cíli.
Pak jsem obdržela SMS s výsledným časem 1:50:01 a celkové 13. místo v kategorii!! Nejenže nový osobáček, ale kolik chybělo pokořit magickou hranici 1 hodinu a 50 minut? Dvě vteřiny! Jeden rychlejší krok!
V cíli jsme obdrželi medajli, kde se velmi pravděpodobně nechali inspirovat rokem 1956 ... Upřímně, takhle ošklivou medajli, která ve mě evokuje náladu 60. let, ještě opravdu nemám.
Ani v cíli nesmí chybět společná fotografie s kolegy a pak už si jen užívat zbytek povedeného dne. A co rozhodně po závodě nesmí chybět, je něco dobrého k jídlu. Tentokráte to vyhrála jedna z Pekingských specialit - hamburger z oslího masa!
 |
| společná cílová fotografie s kolegy |
Jaro v Pekingu bývá nejlepší část roku a počasí v den závodu nám přálo jako by ho někdo objednal :-) Start v 7 hodin z Náměstí Nebeského Klidu vyžadovalo vstát kolem půl páté. Bylo krásné jarní ráno, bez smogu, foukal mírný vítr a teplota se pohybovala kolem 18 stupňů - značka ideál.
Pak jsem obdržela SMS s výsledným časem 1:50:01 a celkové 13. místo v kategorii!! Nejenže nový osobáček, ale kolik chybělo pokořit magickou hranici 1 hodinu a 50 minut? Dvě vteřiny! Jeden rychlejší krok!
Ani v cíli nesmí chybět společná fotografie s kolegy a pak už si jen užívat zbytek povedeného dne. A co rozhodně po závodě nesmí chybět, je něco dobrého k jídlu. Tentokráte to vyhrála jedna z Pekingských specialit - hamburger z oslího masa!
