Letím na měsíc ... domů

Právě sedím na letišti a čekám na boarding do letadla směr Mnichov, v duchu si představuji, že již za 10 hodin budu doma, resp. v Mnichově, což je do Postřekova jakoby kamenem dohodil. Pořád tomu nějak nemůžu uvěřit, vždyť jsem do Číny sotva přijela. Přemýšlím, jaké to po 14 měsících vlastně bude...
  • marně vzpomínám, kdy jsem naposledy jedla příborem ... opravdu si nemůžu vzpomenout!
  • nedávno jsem se přistihla, jak přemýšlím, kdy budu jezdit v Praze ráno do práce a pak mi došlo, že klidně můžu jet v půl deváté a vejdu se do prvního metra, co přijede a nebudu mít na sobě nalepené lidi ze všech stran
  • budu rozumnět, co lidé kolem mě říkají a lidé kolem mě budou rozumnět, co říkám já, takže si musím dávat pozor a nekomentovat všechno nahlas
  • budu si moc přečíst všechny nápisy, což je jisté míry nuda ...
  • budu si moct objednat v restauraci, aniž bych si před tím dělala v duchu připravu, jak se to vlastně řekne
  • nesmím se všude cpát a nepokřikovat na servírky v restauraci
  • nesmím srkat a mlaskat u jídla, polévku musím sníst jako první, a také kosti se nehází pod sebe na zem!
  • musím si dávat pozor neříkat do telefonu "wei", když mi někdo bude telefonovat
  • těším se, že si budu moct dát třeba dvě, tři piva nebo skleničky vína a nikomu to nepřijde divné a nevyvolá to obdiv, kolik alkoholu jsem schopná vypít :)
  • těším se, jak si půjdu zaběhat do lesa
Ale už teď vím, že mi Peking bude chybět, ten zmatek a ruch kolem. Vím, že se budu těšit zase zpátky.