Přeskočit na hlavní obsah

Zajímavé

Jedno jaro v Himalájích - cesta na hranice s Tibetem

Posledních pár měsíců v Číně bylo velmi náročných a velmi intenzivních, ani jsem pořádně nestihla vstřebat všechny ty zážitky ... Mým velkým snem je jednou podniknout výpravu do Himalájí, vidět Everest a zažít si vysokohorskou nemoc ...

První týden v dubnu byly v Číně dva dny volna, využila jsem příležitosti a vzala jsem si pár dní neplaceného volna a vydala se za dobrodužstvím do Himalájí. Sama. Moje cesta vedla do provincie Yunnan, do Tibetské autonomní oblasti Deqen s několika denní zastávkou ve městě Shangri-la.

Tibetská autonomní oblast Deqen je sice Tibet, ale administrativně spadá do provincie Yunnan, takže se tam člověk může vydat bez povolení.



Najala jsem si Tibetského průvodce i s autem. Jmenoval se Tashi Dhandrup - malý drobný chlapík, vážící sotva 50kg (méně než já), ale s obrovským srdcem a západním myšlením, od první chvíle jsem věděla, že tenhle výlet bude stát za to.

Čínským džípem značky GreatWall jsme se vydali na 5hod cestu z města Shangri-la do Deqenu, kde začínají…

špatný den ...

Někdy se prostě stane, že člověk nemá dobrý den, ale dnešní den byl zatím nejtěžší, co jsem tady. Není všechno růžové, jak se může na první pohled zdát, člověk má tendenci sdílet jen ty pozitivní věci a když se mu úplně nedaří, snaží si to mechat pro sebe ...
Dnešní den začal celkem nevinně, probudila jsem se do deštivého rána, udělala si snídani a o trochu později než obvykle vyrazila na metro. Bylo asi 9:00 ráno. Přišla jsem do metra, ještě si nabila kartičku na veřejnou dopravu 100 yuany... všude bylo nezvykle mnoho lidí, přeci jen 9:00 ráno už je po ranní špičce. Přišla jsem na nástupiště, kde stál přeplněný vlak a kolem se tvořila fronta lidí. Vlak však ne a ne odjet. Něco hlásili místním rozhlasem, ale nerozuměla jsem, což mě trochu znervoňovalo ... Záhy jsem zjistila , že dva kolegové jsou na tom podobně, oni sice rozumí,  ale vlak stojí ... Nakonec jsem zjistila, že nějaká slečna, ještě k tomu těhotná, spadla do kolejiště ve stanici wudaokou (五道口). Zamotala se jí hlava ... měla obrovské štěstí, vlak totiž zastavil 2 m od ní!
Nicméně metro nejelo asi 20 minut, nastala totální apokalypsa, během pár minut se naplnila kapacita stanice a další lidi nepouštěli dovnitř ...
metro se zastavilo na pouhých 20 minut

když se metro rozjelo, každý následující vlak, který přijel, byl narvaný k prasknutí ... a mačkejte se s Číňany, když je venku 30 stupňů, leje a vlhost vzduchu dosahuje téměř 100% ... opravdu není, o co stát.
Díky této pauze mi však ujel i firemní shuttle bus, který končí 9:30. Musela jsem se vydat pěšky, cesta trvá přibližně 20 minut ... a k tomu silný déšť. Do práce jsem přišla téměř po hodině a půl od té chvíle, co jsem zamknula domovní dveře ... úplně promáčená.
V poledne jsme šli na oběd, za těch 6 měsíců a jsem se naučila ovládat hůlky relativně dobře, ale dnes jako kdybych měla obě ruce levé a ušpinila jsem se mastnotou ... a to, že se mi povedlo si vymáchat rozpuštěné vlasy v polévce, o tom raději pomlčím ...
Odpoledne se mi pak povedlo rozlít sklenici vody a polít se.
Doufala jsem, že, když si půjdu začvicit, že na všechno zapomenu, ale spíše naopak ... trenér dorazil víc nenalazen než nalazen a když mi řekl, že mám tlustá stehna, bylo mi opravdu do breku ...
Pak jsem vyrazila na kurz čínštiny, přišla jsem o 10 pozdě a k tomu všemu se mi podařilo ztratit tu kartičku na veřejnou dopravu, kterou jsem si ráno nabila ... takže jsem si musela pořídit novou ... naštěstí je téměř půlnoc a doufám, že se vyspím do lepšího "zítra". Dobrou noc.


Instagram Feed

Instagram