Přeskočit na hlavní obsah

Zajímavé

Jedno jaro v Himalájích - cesta k posvátným vodopádům

Noc v Himalájích, vesničce Yubeng, byla sice chladná, ale klidná, vlastně jsem usnula, ani nevím jak, a probudila se až ráno, možná tím řidkým vzduchem a nebo prostě tím, že po západu Slunce se nedá nic moc dělat, když člověk cestuje sám. Těšila jsem se na další krásný den, ale opak byl pravdou - probudila jsem se do pochmurného počasí. Obávala jsem se, že celý trek ke svatým vodopádům odpískáme, ale Tashi mě ujistil, že určitě jdeme. Skvěle!
Jestli je něco, na co si v životě potrpím, tak jsou to snídaně a ráda vstanu o půl hodiny dříve, abych mohla v klidu posnídat. Na dovolené si na tom zakládám ještě víc a pokaždé chci snídat to, co snídají místní. Posnídali jsme tedy typickou tibetskou snídani - baba chléb a čaj s jačím máslem a vydali se na cestu.
Ze začátku jsme šli po rovině nebo do mírného kopce, cesta byla lemovaná barevnými vlaječkami a jak jsme stoupali výš a výš, tak se déšť začal měnit ve sníh. Byl začátek dubna, všude kvetly rododendrony a do toho sněžilo. Celkem mě to z…

Moje nejoblíbenější část Čínské zdi podruhé: Jiankou - Mutianyu

Na horké počasí si začínám pomalu zvykat, resp. začínám se smiřovat s tím, že následující 3 měsíce tady budu trpět jako zvíře. Předpověď počasí na víkend hlásila sobota 35°C, neděle bouřky, takže rozhodování bylo snadné ... v sobotu se jede na Velkou Čínskou zeď a tentokrát se na mé přání zvolila moje nejoblíbenější část - Jiankou (箭扣长城). Je náročná, trochu nebezpečná, ale překrásná a je to zážitek po ní lézt. Těch 6 hodin námahy za to rozhodně stojí. Tentokrát se vydařilo i počasí, po vydatném dešti a boučkách v pátek, se ovzduší pročistilo. Slunce pálilo a teplota vzduchu dosahovala 35°C - vedro k padnutí.
Ke zdi jsme dorazili kolem 10:00 ráno, obvykle to trvá kolem hodiny dostat se nahoru, ale tentokrát v tom vedru nám to trvalo skoro hodinu a půl. Navíc jsme narazili na místního strážce, který nás odmítal pustit nahoru, dokud mu nezaplatíme 50 yuanů každý, odmítli jsme, ale nedal si říct, nakonec jsme mu museli podepsat papír, že když se tam zabijeme, je to naše blbost, ale díky tomu jsme mohli pokračovat dál.
Na zeď jsme vylezli kolem 12 hodiny, dali jsme si oběd, co jsme si každý přinesli (nejlepší část výpravy) a vydali se po zdi směrem k opravené části Mutianyu (慕田峪长城), která je otevřená pro turisty.
Cesta byla náročná - nahoru a dolů, místy člověk musí po čtyřech a jinde zase doslova šplhat, ale ten výhled, když se člověk dostane na vrchol, je k nezaplacení. Můžete posoudit sami. Asi po 5 hodinách jsme dorazili na Mutianyu, je to taková malá odměna, člověk si může užít i turistickou část zdi aniž by musel platit vstupné :)
cesta vzhůru není jednoduchá
po hodině a půl jsme konečně na čínské zdi
zeď vede po hřebenu skal
místy člověk musí člověk použít všechny končetiny, co má
máme namířeno až tam nahoru
zeď je vtesaná do skály
a vyžaduje určitou zručnost
pohled ze shora je překrásný - ano, tam všude jsme šli ...
chodit na čínskou zeď mně nikdy neomrzí
přicházíme k opravené části Mutianyu
pohled na Mutianyu

Instagram Feed

Instagram