Přeskočit na hlavní obsah

Zajímavé

Jedno jaro v Himalájích - cesta na hranice s Tibetem

Posledních pár měsíců v Číně bylo velmi náročných a velmi intenzivních, ani jsem pořádně nestihla vstřebat všechny ty zážitky ... Mým velkým snem je jednou podniknout výpravu do Himalájí, vidět Everest a zažít si vysokohorskou nemoc ...

První týden v dubnu byly v Číně dva dny volna, využila jsem příležitosti a vzala jsem si pár dní neplaceného volna a vydala se za dobrodužstvím do Himalájí. Sama. Moje cesta vedla do provincie Yunnan, do Tibetské autonomní oblasti Deqen s několika denní zastávkou ve městě Shangri-la.

Tibetská autonomní oblast Deqen je sice Tibet, ale administrativně spadá do provincie Yunnan, takže se tam člověk může vydat bez povolení.



Najala jsem si Tibetského průvodce i s autem. Jmenoval se Tashi Dhandrup - malý drobný chlapík, vážící sotva 50kg (méně než já), ale s obrovským srdcem a západním myšlením, od první chvíle jsem věděla, že tenhle výlet bude stát za to.

Čínským džípem značky GreatWall jsme se vydali na 5hod cestu z města Shangri-la do Deqenu, kde začínají…

Jak jsem jela poprvé do práce

Mám za sebou první týden v "nové" práci, záměrně píšu v "nové" v uvozovkách, protože sedím vlastně jen na jiné židli, ovšem 7500 km daleko. A jaký byl první den? Mám opět hodně, co vyprávět :-)

První den jsem nechtěla přijít pozdě, rozhodla jsem se, že vyrazím z domova před 8 hodinou ráno, vědela jsem, že bude největší špička v metru, ale tak trochu jsem se ujišťovala, že to přeci nemůže být tak hrozné ... Jakmile jsem vyšla z budovy, viděla jsem davy lidí hrnoucí se do metra a začalo peklo ... u turniketů strkanice, všichni se tlačili přes sebe. Pak jsem došla na nástupiště, zrovna odjížděl vlak ze stanice, stoupla jsem si do fronty, byli přede mnou asi jen 2 lidé. Cca za minutu přijel vlak, přijel už narvaný až po střechu lidmi ... zůstala jsem nehybně stát, přišlo mi, že se tam už nevejde ani myš... ale k mému udivení se tam narvalo asi dalších 5 lidí. Aby se dveře zavřeli, je k dispozici u každých dveří jeden zaměstnanec, který tlačí lidi do metra, aby se více zmáčkli ... Za další minutu přijel další vlak, opět stejně narvaný, chtěla jsem nastoupit, ale předběhlo mě několik číňanů ... a tak mi ujel i další vlak. Došlo mi, že bez ostrých loktů asi nenastoupím a řekla jsem si, že do dalšího vlaku už nastoupím za každou cenu. Když přijel další vlak, rvala jsem se dovnitř, nemůžu to ani nazvat, že jsme tam byli jak sardinky, protože v tomhle  porovnání jsou sardinky ryby samotářky :-)

Na další stanici mi došlo, že nastoupit do vlaku je ta jednodušší část cesty, vystoupit na správné stanici je větší výzva. Nefunguje zde systém, co nás učili od mala, že se nejdřív vystupuje a pak nastupuje ... tady se lidé tlačí ven a zároveň dovnitř, takže se nikdo nemůže hnout a dozorce na nástupišti něco zběsile křičí čínsky.

Ale povedlo se, vystoupila jsem na správné stanici, bylo 8:30. Zpark, jak se jmenuje ta oblast, kde pracuji, je asi 2km daleko od stanice metra a jezdí tam shuffle busy, každá (nebo alespoň většina) společnost má svůj autobus, takže když jsem přišla na zastávku autobusů, stálo tam asi 10 autobusů a žádný nebyl označen, kam jede, vlastně jsem si ani nebyla jistá, jestli jsem vůbec na správné zastávce. Po 10 minutách hledání autobusu jsem to vzdala a rozhodla se, že půjdu pěšky. Do kanceláře jsem dorazila chvilku po deváté hodině.

Kdyby jste někdo měl náhodou cestu do OARDC, tak jedině modrým autobusem s koněm a nejezdit metrem dřív než v 9 ráno :)
Shuffle bus jezdící do OARDC





Instagram Feed

Instagram