Přeskočit na hlavní obsah

Zajímavé

Jedno jaro v Himalájích - cesta k posvátným vodopádům

Noc v Himalájích, vesničce Yubeng, byla sice chladná, ale klidná, vlastně jsem usnula, ani nevím jak, a probudila se až ráno, možná tím řidkým vzduchem a nebo prostě tím, že po západu Slunce se nedá nic moc dělat, když člověk cestuje sám. Těšila jsem se na další krásný den, ale opak byl pravdou - probudila jsem se do pochmurného počasí. Obávala jsem se, že celý trek ke svatým vodopádům odpískáme, ale Tashi mě ujistil, že určitě jdeme. Skvěle!
Jestli je něco, na co si v životě potrpím, tak jsou to snídaně a ráda vstanu o půl hodiny dříve, abych mohla v klidu posnídat. Na dovolené si na tom zakládám ještě víc a pokaždé chci snídat to, co snídají místní. Posnídali jsme tedy typickou tibetskou snídani - baba chléb a čaj s jačím máslem a vydali se na cestu.
Ze začátku jsme šli po rovině nebo do mírného kopce, cesta byla lemovaná barevnými vlaječkami a jak jsme stoupali výš a výš, tak se déšť začal měnit ve sníh. Byl začátek dubna, všude kvetly rododendrony a do toho sněžilo. Celkem mě to z…

Jak jsem jela poprvé do práce

Mám za sebou první týden v "nové" práci, záměrně píšu v "nové" v uvozovkách, protože sedím vlastně jen na jiné židli, ovšem 7500 km daleko. A jaký byl první den? Mám opět hodně, co vyprávět :-)

První den jsem nechtěla přijít pozdě, rozhodla jsem se, že vyrazím z domova před 8 hodinou ráno, vědela jsem, že bude největší špička v metru, ale tak trochu jsem se ujišťovala, že to přeci nemůže být tak hrozné ... Jakmile jsem vyšla z budovy, viděla jsem davy lidí hrnoucí se do metra a začalo peklo ... u turniketů strkanice, všichni se tlačili přes sebe. Pak jsem došla na nástupiště, zrovna odjížděl vlak ze stanice, stoupla jsem si do fronty, byli přede mnou asi jen 2 lidé. Cca za minutu přijel vlak, přijel už narvaný až po střechu lidmi ... zůstala jsem nehybně stát, přišlo mi, že se tam už nevejde ani myš... ale k mému udivení se tam narvalo asi dalších 5 lidí. Aby se dveře zavřeli, je k dispozici u každých dveří jeden zaměstnanec, který tlačí lidi do metra, aby se více zmáčkli ... Za další minutu přijel další vlak, opět stejně narvaný, chtěla jsem nastoupit, ale předběhlo mě několik číňanů ... a tak mi ujel i další vlak. Došlo mi, že bez ostrých loktů asi nenastoupím a řekla jsem si, že do dalšího vlaku už nastoupím za každou cenu. Když přijel další vlak, rvala jsem se dovnitř, nemůžu to ani nazvat, že jsme tam byli jak sardinky, protože v tomhle  porovnání jsou sardinky ryby samotářky :-)

Na další stanici mi došlo, že nastoupit do vlaku je ta jednodušší část cesty, vystoupit na správné stanici je větší výzva. Nefunguje zde systém, co nás učili od mala, že se nejdřív vystupuje a pak nastupuje ... tady se lidé tlačí ven a zároveň dovnitř, takže se nikdo nemůže hnout a dozorce na nástupišti něco zběsile křičí čínsky.

Ale povedlo se, vystoupila jsem na správné stanici, bylo 8:30. Zpark, jak se jmenuje ta oblast, kde pracuji, je asi 2km daleko od stanice metra a jezdí tam shuffle busy, každá (nebo alespoň většina) společnost má svůj autobus, takže když jsem přišla na zastávku autobusů, stálo tam asi 10 autobusů a žádný nebyl označen, kam jede, vlastně jsem si ani nebyla jistá, jestli jsem vůbec na správné zastávce. Po 10 minutách hledání autobusu jsem to vzdala a rozhodla se, že půjdu pěšky. Do kanceláře jsem dorazila chvilku po deváté hodině.

Kdyby jste někdo měl náhodou cestu do OARDC, tak jedině modrým autobusem s koněm a nejezdit metrem dřív než v 9 ráno :)
Shuffle bus jezdící do OARDC





Instagram Feed

Instagram