Zajímavé

Jedno jaro v Himalájích - cesta k posvátným vodopádům

Noc v Himalájích, vesničce Yubeng, byla sice chladná, ale klidná, vlastně jsem usnula, ani nevím jak, a probudila se až ráno, možná tím řidkým vzduchem a nebo prostě tím, že po západu Slunce se nedá nic moc dělat, když člověk cestuje sám. Těšila jsem se na další krásný den, ale opak byl pravdou - probudila jsem se do pochmurného počasí. Obávala jsem se, že celý trek ke svatým vodopádům odpískáme, ale Tashi mě ujistil, že určitě jdeme. Skvěle!
ráno v Tibetské vesničce Yubeng
Jestli je něco, na co si v životě potrpím, tak jsou to snídaně a ráda vstanu o půl hodiny dříve, abych mohla v klidu posnídat. Na dovolené si na tom zakládám ještě víc a pokaždé chci snídat to, co snídají místní. Posnídali jsme tedy typickou tibetskou snídani - baba chléb a čaj s jačím máslem a vydali se na cestu.
typická snídaně v Tibetu
Ze začátku jsme šli po rovině nebo do mírného kopce, cesta byla lemovaná barevnými vlaječkami a jak jsme stoupali výš a výš, tak se déšť začal měnit ve sníh. Byl začátek dubna, všude kvetly rododendrony a do toho sněžilo. Celkem mě to zaujalo, že v nadmořské výšce cca 3500m n.m. kvetou začátkem dubna rododendrony a do toho je stále zima a sněží. Ale člověk nesmí zapomínat, že se nachází v subtropickém pásu, co se zeměpisné šířky týče.
vycházíme z vesničky Yubeng ke svatým vodopádům
život ve vesničce Yubeng
ve 21. století koňskou sílu nahradila jiná koňská síla s tradičním tibetským zdobením
cesta je lemována barevnými vlajkami
všude kvetou rododendrony
s přibývající nadmořskou výškou, přibývá i množství sněhu
"Tiše prosím, jste na posvátném místně"
blížíme se k vodopádům, škoda, že se ta nádhera nedá lépe zachytit 



Po dvou hodinách jsme konečně dorazili ke svatým vodopádům a jaká smůla, že je málo vody, protože sníh ještě nestačil odtát, takže tady vlastě žádné vodopády nejsou, ale i tak to místo má Genius Loci - kousek nedotčené přírody.

Po cestě zpátky jsme potkali jednu stařenu a Tashi se s ní dal do řeči. Dozvěděli jsme se, že se vydala na dvoudenní túru k vodopádům se pomodlit za člověka, kterého ani neznala. Nedaleko od vesnice, kde žila, se totiž stala nehoda, kdy řidič sjel autem do řeky ... auto se našlo, tělo řidiče však nikoliv. Když se podíváte na fotku pozorněji, zjistíte, že jde jen v pantoflích a na zádech nese těžkou nůši s "modlítky".  Inu, tu cestu, kterou já jsem absolvovala ve značkovém vybavení, hlavně v dobrých trekových botech, tak ona jde v té zimě v pantoflích .... pak kdo je tady hrdina 🙃
Do vesnice jsme vrátili kolem poledne. Zvádli jsme to rychle a tak jsme se s Tashim rozhodli, že zvládneme ještě odpolední túru zpět k autu a tím ušetříme cenný čas.


Čekala nás cesta zpět, znovu to brutální stoupání s kilometrovým převýšením a cesta dolů k autu a pak přejezd do hotelu asi 30km. Sněžilo, pršelo, nebylo vidět nic, ale i tak to mělo kouzlo, místo, kde člověk včera mohl obdivovat velehory, tak dnes působilo velmi mysticky.
náročná cesta zpátky


Přiznám jsem, že jsem toho měla dost, s Tashim jsme toho oba měli dost. Dvě náročné túry během jednoho dne - 25km, 1500m převýšení, vysoká nadmořská výška a málo kyslíku. Přijela jsem na hotel vyčerpaná promoklá a zmrzlá, ale štastná a plná zážitků, které mi nikdo nikdy nevezme. Neměla jsem sílu ani dojít na večeři.
cesta zpět na hotel a údolí řeky Mekong

Instagram Feed

Instagram