Posledních pár měsíců v Číně bylo velmi náročných a velmi intenzivních, ani jsem pořádně nestihla vstřebat všechny ty zážitky ... Mým velkým snem je jednou podniknout výpravu do Himalájí, vidět Everest a zažít si vysokohorskou nemoc ...
První týden v dubnu byly v Číně dva dny volna, využila jsem příležitosti a vzala jsem si pár dní neplaceného volna a vydala se za dobrodužstvím do Himalájí. Sama. Moje cesta vedla do provincie Yunnan, do Tibetské autonomní oblasti Deqen s několika denní zastávkou ve městě Shangri-la.
Tibetská autonomní oblast Deqen je sice Tibet, ale administrativně spadá do provincie Yunnan, takže se tam člověk může vydat bez povolení.
Najala jsem si Tibetského průvodce i s autem. Jmenoval se Tashi Dhandrup - malý drobný chlapík, vážící sotva 50kg (méně než já), ale s obrovským srdcem a západním myšlením, od první chvíle jsem věděla, že tenhle výlet bude stát za to.
Čínským džípem značky GreatWall jsme se vydali na 5hod cestu z města Shangri-la do Deqenu, kde začínají Himaláje. Samotné město Shangri-la leží ve vysoké nadmořské výšce asi 3300m, ale kromě lehké bolesti hlavy jsem žádné další příznaky vysokohorské nemoci nepociťovala.
Dnes existují jen dvě cesty, jak se dostat do Tibetu - severní z provincie Sichuan a jižní z provincie Yunnan, po které jsme se vydali i my. Byl nádherný jasný den a já si užívala každou minutu v autě, všude kolem byly obrovské masivy, nádhera, jakou jsem ještě v životě neviděla ...
Pak jsme v jedné malé vesnici zastavili na oběd - sedli jsme si a náš rozhovor začal:
- Tashi: pojď se mnou, půjdeme se podívat do kuchyně, co tam mají, tady nemají menu ...
- Já (nechápavě): To vážně? Tady nemají menu?
- Tashi: jojo, mají jen to, co si vypěstují, tak už pojď ...
- (vešli jsme do kuchyně a otevřeli lednici)
- Tashi: Tak, co si dáš?
- Já: nemám vůbec tušení ... (decision making mi nikdy nešel) .... tak vyber něco, co máš rád, já sním všechno ...
- Tashi: máš ráda tohle a tamto ...
- Já: Tashi, já opravdu netuším, co se z tohohle dá uvařit 🙈😅
Ano, přesně tak, pokud v Yunnanu přijedete na neturistická místa, většina lokálních restaurací nemá menu, prostě přijdete do kuchyně, podíváte se do lednice a řeknete si, co chcete jíst ... oni vám to uvaří, jak si budete přát.
 |
| zastávka na oběd v jedné vesnici v Yunnanu |
 |
výhled z okna restaurace - tady má člověk jistotu, že jí všechno v bio kvalitě
|
Pak jsme pokračovali dál v cestě do Deqenu. Stále jsme jeli do kopce, nadmořská výška stoupala a množství kyslíku klesalo, s tím se zvyšovala i moje bolest hlavy. Byla stále větší a větší zima. Asi po dalších dvou hodinách je vystoupali na nejvyšší bod cesty - 4300m n. m. Ještě nikdy jsem v takové výšce nebyla, byla to euforie, tak tohle jsou Himaláje, člověk je tak trochu "zfetovaný", když nemá dostatečný přísun kyslíku. Zastavili jsme, abych si mohla udělat fotky - vlastně jsme zastavovali poměrně často 🙈 Tashi nechal běžet motor ...
 |
| cesta do Himalájí |
 |
| cesta do Himalájí |
 |
| klikatá cesta do Himalájí |
 |
| nejvyšší bod cesty - 4300m a posvátné Tibetské místo |
 |
| nejvyšší bod cesty - 4300m |
 |
| nejvyšší bod cesty - 4300m a posvátné Tibetské místo |
 |
| nejvyšší bod cesty - 4300m a posvátné Tibetské místo |
 |
| nejvyšší bod cesty - 4300m a posvátné Tibetské místo |
Do Deqenu jsme dorazili po dalších dvou hodinách. Ubytovali jsme se kousek za městem v hotelu s pokojem s výhledem na horu Kawagarbo (6740m). Hora Kawagarbo je posvátná hora v Tibetském budhismu a zároveň nejvyšší horou v provincii Yunnan.
 |
| Město Deqen |
Protože Čína má jen jednu časovou zónu, tak jsem si na západ Slunce musela ještě nějakou dobu počkat, ale těšilo mě, že na východ Slunce člověk nemusí vstávat ve 4 ráno, ale může si hezky přispat až do 7:30 ...
 |
| západ Slunce ze střechy hotelu |
Na západ Slunce jsem si počkala na střeše hotelu. A protože jsem měla velký hlad, šla jsem se ještě projít a koupit si jídlo. To by ovšem nesměl být Tibet, aby člověk nepotkal na ulici volně pobíhající yaky ... inu, Tibeťané jsou známí tím, že žijí v souladu s přírodou ...
Ráno jsem nemohla dospat, strašně jsem se těšila na východ Slunce ... probudila jsem se v 6:45, vyskočila jsem z postele a běžela k oknu se podívat, jestli mám štěstí a bude jasno, nebo jestli budou hory zahaleny v mracích ... tentokrát jsem měla štěstí, bylo absolutní jasno ...
Oblékla jsem na sebe skoro všechno oblečení, co jsem měla, protože byla velká zima a vyběhla na střechu hotelu ... za chvilku dorazil i Tashi ... jen jsme tam oba mlčky stály a užívali si ten moment.
 |
| ranní "shon" v Deqenu |
Pak jsme se společně vydali na snídani a vzhůru za dalším dobrodružstvím ... čekal nás totiž dvoudenní trek s batohem v horách ... do malé vesničky Yubeng, kam vede jen jedna jediná cesta, kde člověk musí překonat převýšení více než 1000m. Těšila jsem se, ale zároveň jsem z toho měla velký respekt ... hory se nesmí podcenit.
Spousta lidí se mě nejistě ptala: jedeš sama do Himalájí? Ano, jela jsem sama a ano, samozřejmě, že bych si přála nejet sama a sdílet s někým všechny tyhle zážitky, ale nikdo takový se neobjevil, na "kdyby" se v životě nehraje a beru věci, tak jak jsou ...
