Přeskočit na hlavní obsah

Zajímavé

Jedno jaro v Himalájích - cesta na hranice s Tibetem

Posledních pár měsíců v Číně bylo velmi náročných a velmi intenzivních, ani jsem pořádně nestihla vstřebat všechny ty zážitky ... Mým velkým snem je jednou podniknout výpravu do Himalájí, vidět Everest a zažít si vysokohorskou nemoc ...

První týden v dubnu byly v Číně dva dny volna, využila jsem příležitosti a vzala jsem si pár dní neplaceného volna a vydala se za dobrodužstvím do Himalájí. Sama. Moje cesta vedla do provincie Yunnan, do Tibetské autonomní oblasti Deqen s několika denní zastávkou ve městě Shangri-la.

Tibetská autonomní oblast Deqen je sice Tibet, ale administrativně spadá do provincie Yunnan, takže se tam člověk může vydat bez povolení.



Najala jsem si Tibetského průvodce i s autem. Jmenoval se Tashi Dhandrup - malý drobný chlapík, vážící sotva 50kg (méně než já), ale s obrovským srdcem a západním myšlením, od první chvíle jsem věděla, že tenhle výlet bude stát za to.

Čínským džípem značky GreatWall jsme se vydali na 5hod cestu z města Shangri-la do Deqenu, kde začínají…

Zase ta zeď. Z Gubeikou do Panlongshan (古北口 - 蟠龙山)

Jaro je vždycky nejkrásnější roční období v Pekingu a také ideální čas na další outdoorovou aktivitu mimo město a utéct tak shonu velkoměsta. Na neděli byl naplánován další výlet, probudili jsme se do sice chladného, ale jinak krásného a slunného dne s perfektně čistou oblohou díky silnému větru z Vnitřího Mongolska. Plán zněl jasně - půjdeme část Gubeikou - Panlongshan (古北口 - 蟠龙山)

Sraz byl jako vždy v centru Pekingu, na Dongzimenu, odkud jsme se vydali pronajatým minibusem směr Gubeikou. Samotné město Gubeikou leží asi 120km od Pekingu na samé hranici s provincíí Hebei. Trvalo nám to skoro dvě hodiny, než jsme dorazili na místo.
Náš výlet jsme začali prohlídkou historického města Gubeikou. Byla to vlastně moje již druhá návštěva města (více o první zde - Víkend na čínském venkově). Gubeikou patří k mým oblíbeným místům, to město má ohromné genius loci. Ve městě byl jakýsi trh a člověk tam mohl opravdu spatřit ledascos.

A pak jsme se vydali rovnou na zeď. Část z Gubeikou do Panlongshan je nenáročná, defakto více méně rovná, to ovšem neznamená, že by byla nudná, to v žádném případě. Ten den jsme měli opravdu štěstí na počasí a perfektní dohlednost. Když jsme dosáhli prvního vrcholu rozhlédli se po okolí, byli jsme všichni nadšeni - malé vesničky pod námi, napůl stále ještě zamrznutá řeka a hory všude kolem. Prostě nádhera.
Asi po dvou hodinách chůze jsme dorazili na nejvyšší bod cesty na jednu ze stážních věží a rozhodli se, že se tam naobědváme - to je vždycky nejlepší část výletu - oběd na zdi, kdy všichni vytáhnou svoje svačiny a všichni se podělíme o to, co máme. Navíc ten pocit si jen tak sednou, zastavit se a užívat si výhledu do okolí.
Zdrželi jsme se na nejvyšším bodě asi hodinu a pak se vydali dál. Cíl cesty Panlongshan jsme dosáhli asi za další hodinku cesty. Pak už nás čekal jen sestup dolů do vesnice, kde na nás již čekalo auto a vydali se směr Peking. Bohužel jsme se po cestě dostali do kolony aut, jak už to v neděli býva a do Pekingu jsme dorazili za další tři hodiny, ale nevadilo to nikomu, všichni jsme stále vstřebávali zážitky ze zdi.
V Pekingu již žiji 3.5 roku a vím, že chytit takové počasí, jaké jsme měli, je opravdu kus štěstí. A i když jsem na čínské zdi byla už nejméně 20x, nikdy mě to zřejmě neomrzí.

Instagram Feed

Instagram