Přeskočit na hlavní obsah

Zajímavé

Krásná neznámá Ningxia - část druhá

Sotva jsme doběhli maraton, naobědvali se v hotelovém bufetu, hned jsme doslova utíkali oběhnout nějaké památky ... přeci jen, na tohle místo člověk nejezdí na víkendové výlety běžně.
Objednali jsme si taxi a vydali se na místo s názvem "108 pagod" (一百零八塔), které leží asi 30km od města Wuzhong na březích Žluté řeky. Po cestě se rozpršelo, ale i tak jsme si výlet užili - i když vylézt schody nahoru po 42km v nohách bylo trochu "challenging".
Druhý den ráno jsem se probudila do krásného slunného dne. Měla jsem ještě celý půl den čas, protože letadlo zpátky do Kantonu odlétalo až ve 4 odpoledne. Vydala jsem se proto k nějvětší a nejznámnější památce města - Chrám Matky bohyně Žluté řeky. Jen jsem trochu nepochopila systém, protože tam nejela žádná veřejná doprava a musela jsem tudíž jít asi 5km pěšky, což mi vůbec nevadilo - procházka kolem Žluté řeky stála za to.

Loučím se s Pekingem ...

Už je to tak, loučím se po 3.5 letech s Pekingem! Nenazvala bych to zrovna, že to dělám dobrovolně a z vlastní vúle, ale "osud už tomu tak chtěl". Upřímně nesnáším tohle slovní spojení :) Během jednoho měsíce se pokazilo naprosto všechno, co jen mohlo - přišla jsem o práci, přibrala jsem ze stresu asi 5kg a jak jsem se snažila to shodit, tak jsem si přivodila únavovou zlomeninu nártu. Všechno špatně.

Přijít o práci pro mě bylo velké zklamání, měla jsem ráda to, co dělám, měla jsem ráda své kolegy a přátelské prostředí, byla to jak se říká: "pohoda" a najednou ze dne na den, po 7.5 letech, bylo všechno jinak. Nejhorší byl první týden, kdy se probudíte a uvědomíte si, že to je všechno krutá realita a přiznám se, že jsem první tři dny jen probrečela. Nebylo to vůbec snadné, cítila jsem se naprosto sama, půl zeměkoule daleko od rodiny a lidí, co mě mají rádi, "bezprizorní" v Pekingu a bez práce. Došlo to tak daleko, že jediný člověk, se kterým jsem defacto promluvila, byl prodavač v nedalekém supermarketu, kam jsem si chodila kupovat jídlo. To bylo to dno, kdy jsem si řekla, že dost a věci se mají vzít tak, jak jsou a nemá cenu přemýšlet, co kdyby ...

Začala jsem hledat novou práci, obeslala jsem svoje CV snad do všech velkých zahraničních IT firem po celé JV Asii, ale buď jsem nedostala žádnou odpověd, nebo mi odepsali, že bohužel pozice je otevřená jen občany dané země. Bylo to zoufalé a začala se smiřovat s tím, že se vrátím domů a najdu si práci v Praze ...

Asi před měsícem, když jsem seděla v kanceláři a dodělávala poslední resty z práce, tak mě zkontaktoval jeden headhunter, že jedna velká čínská firma zakládá nový mezinárodní tým a shání cizince s profilem, který odpovídal mým zkušenostem. Byla jsem skeptická vůči čínským firmám, nebyla jsem si jistá, zda kulturu čínských firem zvládnu, ale souhlasila jsem s interview (neměla jsem vlastně na výběr ani, byla to jediná firma, co byla ochotna najmout cizince a vyřídit mu pracovní víza). Interview trvalo dvě hodiny, dvě nekonečné hodiny otázek. Ja jsem povahou spíše introvert, moc toho nenamluvím, takže mluvit s někým dvě hodiny mě úplně vyčerpalo ... 😁

Nicméně hned druhý den mi psali, že jsem je ohromila (doteď to nechápu čím, ale můžu žít v iluzi, že možná i něco umím😄) a že by mi rádi nabídli práci a začalo to, v čem jsem fakt špatná, doufám si tvrdit, že bych klidně vyhrála mistroství světa v tom, kdo je největší měkkouš a neumí smlouvat.

Nakonec to ale všechno dopadlo dobře, nabídli mi slušnou smlouvu (byli fakt hodní a asi mě vážně hrozně chtějí), a přiznám se upřímně je to dobrý pocit. Nabídku jsem přijala a v květnu se stěhuji do Kantonu (Guangzhou) na jihu Číny. Začínám se moc těšit - nové město, noví lidé a nové podnebí, Kanton totiž leží v subtropech😉

Na rozloučenou s Pekingem jsem si včera zajela své poslední Gran Fondo na kole k jednomu budhistickému chrámu na severozápadě Pekingu. Byl krásný slunný den, nemohla jsem si přát lepší den na farewell jízdu.

Strava Feed

Instagram Feed

Instagram