Přeskočit na hlavní obsah

Zajímavé

Reverzní kulturní šok aneb je to celkem výzva být zpátky

"Tak co, Kristýno, co s tím uděláme?" zeptá se kolega v práci, "s čím myslíš?" zeptám se na oplátku, "no, se životem.",  já se zamyslím a zasměju se a odpovím "hmm, tak to netuším" a vlastně to myslím zcela vážně, prožívám totiž reverzní kulturní šok, šok, se kterým se úplně nepočítá, o kterém se moc nemluví, ale dostává mě do stavu, se kterým si nevím rady a ve kterém si připadám neschopná, občas i dost protivná na svoje nejbližší, i když za jiných okolností vše v pohodě zvládám.

Kulturní šok se nejčastěji popisuje křivkou ve tvaru písmene U - po příjezdu do cizí země máme tendenci prožívat období "líbánky", kdy je nová kultura vzrušující, svěží a zábavná. Krátce poté začínáme padat do jámy kulturního šoku. Postupně, jak se adaptujeme na novou kulturu a přijímáme rozdíly, znovu získáváme svou emocionální a psychologickou stabilitu. 
Reverzní kulturní šok se popisuje křivkou W - Po příjezdu do "domácí" kultury nastává opět fá…

Loučím se s Pekingem ...

Už je to tak, loučím se po 3.5 letech s Pekingem! Nenazvala bych to zrovna, že to dělám dobrovolně a z vlastní vúle, ale "osud už tomu tak chtěl". Upřímně nesnáším tohle slovní spojení :) Během jednoho měsíce se pokazilo naprosto všechno, co jen mohlo - přišla jsem o práci, přibrala jsem ze stresu asi 5kg a jak jsem se snažila to shodit, tak jsem si přivodila únavovou zlomeninu nártu. Všechno špatně.

Přijít o práci pro mě bylo velké zklamání, měla jsem ráda to, co dělám, měla jsem ráda své kolegy a přátelské prostředí, byla to jak se říká: "pohoda" a najednou ze dne na den, po 7.5 letech, bylo všechno jinak. Nejhorší byl první týden, kdy se probudíte a uvědomíte si, že to je všechno krutá realita a přiznám se, že jsem první tři dny jen probrečela. Nebylo to vůbec snadné, cítila jsem se naprosto sama, půl zeměkoule daleko od rodiny a lidí, co mě mají rádi, "bezprizorní" v Pekingu a bez práce. Došlo to tak daleko, že jediný člověk, se kterým jsem defacto promluvila, byl prodavač v nedalekém supermarketu, kam jsem si chodila kupovat jídlo. To bylo to dno, kdy jsem si řekla, že dost a věci se mají vzít tak, jak jsou a nemá cenu přemýšlet, co kdyby ...

Začala jsem hledat novou práci, obeslala jsem svoje CV snad do všech velkých zahraničních IT firem po celé JV Asii, ale buď jsem nedostala žádnou odpověd, nebo mi odepsali, že bohužel pozice je otevřená jen občany dané země. Bylo to zoufalé a začala se smiřovat s tím, že se vrátím domů a najdu si práci v Praze ...

Asi před měsícem, když jsem seděla v kanceláři a dodělávala poslední resty z práce, tak mě zkontaktoval jeden headhunter, že jedna velká čínská firma zakládá nový mezinárodní tým a shání cizince s profilem, který odpovídal mým zkušenostem. Byla jsem skeptická vůči čínským firmám, nebyla jsem si jistá, zda kulturu čínských firem zvládnu, ale souhlasila jsem s interview (neměla jsem vlastně na výběr ani, byla to jediná firma, co byla ochotna najmout cizince a vyřídit mu pracovní víza). Interview trvalo dvě hodiny, dvě nekonečné hodiny otázek. Ja jsem povahou spíše introvert, moc toho nenamluvím, takže mluvit s někým dvě hodiny mě úplně vyčerpalo ... 😁

Nicméně hned druhý den mi psali, že jsem je ohromila (doteď to nechápu čím, ale můžu žít v iluzi, že možná i něco umím😄) a že by mi rádi nabídli práci a začalo to, v čem jsem fakt špatná, doufám si tvrdit, že bych klidně vyhrála mistroství světa v tom, kdo je největší měkkouš a neumí smlouvat.

Nakonec to ale všechno dopadlo dobře, nabídli mi slušnou smlouvu (byli fakt hodní a asi mě vážně hrozně chtějí), a přiznám se upřímně je to dobrý pocit. Nabídku jsem přijala a v květnu se stěhuji do Kantonu (Guangzhou) na jihu Číny. Začínám se moc těšit - nové město, noví lidé a nové podnebí, Kanton totiž leží v subtropech😉

Na rozloučenou s Pekingem jsem si včera zajela své poslední Gran Fondo na kole k jednomu budhistickému chrámu na severozápadě Pekingu. Byl krásný slunný den, nemohla jsem si přát lepší den na farewell jízdu.

Instagram Feed

Instagram