Výšlap na nejvyšší vrchol v Pekingu - hora Lingshan (2303 m n. m.)
Jak se nejlépe vypořádat s jetlagem? Unavit se, co to jde ... to je ten lék.
Po třech týdnech strávených v Čechách jsem se do Pekingu vrátila v pátek večer. Unavená po cestě jsem usnula nebylo ani 11 hodin večer, jenže (a to mám pokaždé) probudila jsem se kolem druhé hodiny ranní a ne a ne usnout. Povedlo se mi to až kolem šesté hodiny. Budík jsem sice měla nastavený na 9. ráno, ale nebyla jsem schopná se vůbec probrat do života. Poslepu jsem ho zamáčkla a spala až do půl jedné odpoledne. Zbytek dne jsem se cítila jako "přejetá bagrem".
Na druhý den mě čekal výstup na nejvyšší horu na území Pekingu - Lingshan (2303 m n.m.), bála jsem se, jak to celé zvládnu, když v noci nebudu moct spát ...
Byli jsme skupinka 10 lidí a měli jsme pronajatý minibus. Cesta na Lingshan je dlouhá, strávili jsme na cestě téměř 3 hodiny. Počasí nám úplně nepřálo, Peking byl ten den zahalený do hustého smogu, takže jsme všichni doufali v to, že v horách to bude lepší.
Po třech hodinách jízdy jsme konečně dorazili na výchozí bod - před námi něco kolem 10km do kopce, většina z nás, včetně mě jsme zde byli poprvé, takže jsme nevědeli, co nás čeká ... možná tím lépe. Areál hory Lingshan je národní park, to bylo znát, na vrchol vedla upravená stezka, která později přešla na schody - byly to doslova schody do nebe.
Asi po hodině a půl túry nás přepadl hlad, zastavili jsme se a snědli oběd, co jsme si donesli, tohle je vždycky oblíbená část túry. Zatímco v Pekingu bylo ještě léto v plném proudu, o pár metrů výše už se rozvíjel podzim v plném proudu - stromy se již zabarvily do barevna a i ten hustý smog polevil, místo něj ovšem přišla mraky a mlha, jak jsme stoupali výš a výš. Také se výrazně ochladilo a foukal silný vítr ... ale to nás nemohlo zastavit ...
Pak nás čekala nejnáročnější část - výstup po nekonečných schodech, u kterých opravdu nevidíte konec, až na vrchol. Jak jsme stoupali výš a výš, foukal tím víc silnější vítr a výrazně se ochladilo, ale byli jsme všichni připravení a nakonec jsme to zvládli na vrchol všichni.
Na vrcholu mi nesmělo uniknout pořídit pár akčních fotek, když jsme se tam po 3 hodinách vyškrábali a pak hned zpátky dolů, byla nám opravdu zima ...
Když jsme sešli dolů, místním obyvatelům to samozřejmě neuniklo, že se tam objevila banda cizinců a hned se nám snažili prodat domácí křížaly a sušené meruňky. Nešlo odolat, miluju křížaly, když jsem byla dítě, pamatuji se, jak jsme je sušily na topení po celém domě. Koupila jsem si tedy půl kila křížal a půl kila sušených meruněk a spokojeně jsem mohla odjet domů (s plným batohem sušeného ovoce) :-)
Cesta zpátky opět trvala něco kolem třech hodin. Když si to člověk tak vezme, strávili jsme v autobusu víc času než na samotné túře, ale rozhodně to stálo za to ... jen příště kdyby mohlo být lepší počasí a nějaký ten výhled do okolí ...
Na závěr několik statistik ze Stravy. Celková vzdálenost kolem 14km s převýšením 1200 m (zapomněla jsem to zapnout hned na začátku, takže první cca 2km chybí).
Po třech týdnech strávených v Čechách jsem se do Pekingu vrátila v pátek večer. Unavená po cestě jsem usnula nebylo ani 11 hodin večer, jenže (a to mám pokaždé) probudila jsem se kolem druhé hodiny ranní a ne a ne usnout. Povedlo se mi to až kolem šesté hodiny. Budík jsem sice měla nastavený na 9. ráno, ale nebyla jsem schopná se vůbec probrat do života. Poslepu jsem ho zamáčkla a spala až do půl jedné odpoledne. Zbytek dne jsem se cítila jako "přejetá bagrem".
Na druhý den mě čekal výstup na nejvyšší horu na území Pekingu - Lingshan (2303 m n.m.), bála jsem se, jak to celé zvládnu, když v noci nebudu moct spát ...
Po třech hodinách jízdy jsme konečně dorazili na výchozí bod - před námi něco kolem 10km do kopce, většina z nás, včetně mě jsme zde byli poprvé, takže jsme nevědeli, co nás čeká ... možná tím lépe. Areál hory Lingshan je národní park, to bylo znát, na vrchol vedla upravená stezka, která později přešla na schody - byly to doslova schody do nebe.
Pak nás čekala nejnáročnější část - výstup po nekonečných schodech, u kterých opravdu nevidíte konec, až na vrchol. Jak jsme stoupali výš a výš, foukal tím víc silnější vítr a výrazně se ochladilo, ale byli jsme všichni připravení a nakonec jsme to zvládli na vrchol všichni.
Cesta zpátky opět trvala něco kolem třech hodin. Když si to člověk tak vezme, strávili jsme v autobusu víc času než na samotné túře, ale rozhodně to stálo za to ... jen příště kdyby mohlo být lepší počasí a nějaký ten výhled do okolí ...
Na závěr několik statistik ze Stravy. Celková vzdálenost kolem 14km s převýšením 1200 m (zapomněla jsem to zapnout hned na začátku, takže první cca 2km chybí).
