Přeskočit na hlavní obsah

Zajímavé

Jedno jaro v Himalájích - cesta na hranice s Tibetem

Posledních pár měsíců v Číně bylo velmi náročných a velmi intenzivních, ani jsem pořádně nestihla vstřebat všechny ty zážitky ... Mým velkým snem je jednou podniknout výpravu do Himalájí, vidět Everest a zažít si vysokohorskou nemoc ...

První týden v dubnu byly v Číně dva dny volna, využila jsem příležitosti a vzala jsem si pár dní neplaceného volna a vydala se za dobrodužstvím do Himalájí. Sama. Moje cesta vedla do provincie Yunnan, do Tibetské autonomní oblasti Deqen s několika denní zastávkou ve městě Shangri-la.

Tibetská autonomní oblast Deqen je sice Tibet, ale administrativně spadá do provincie Yunnan, takže se tam člověk může vydat bez povolení.



Najala jsem si Tibetského průvodce i s autem. Jmenoval se Tashi Dhandrup - malý drobný chlapík, vážící sotva 50kg (méně než já), ale s obrovským srdcem a západním myšlením, od první chvíle jsem věděla, že tenhle výlet bude stát za to.

Čínským džípem značky GreatWall jsme se vydali na 5hod cestu z města Shangri-la do Deqenu, kde začínají…

Koupila jsem si kolo aneb dneska by to šlo ...

Zmínila jsem se, že jsem si koupila kolo? Ano, trvalo mi to více než dva roky se k tomu rozhoupat!
Zdejší dopravní situace mě přímo děsila. Nazvala bych to "organizovaný zmatek", pričemž od neorganizovaného zmatku ho dělí ty všudypřítomné záterasy, které alespoň autům zabraňují jezdit do protisměru ... I když co člověk někdy vidí, kam se Číňané s tím autem snaží vecpat, tak to zůstavá rozum stát.
Pro Číňany byl automobil dlouho zakázaným ovocem, nesměli si ho koupit a občas mám pocit, že někteří dodnes NEpochopili, že s autem se nejezdi jako na kole - tzn. že se s autem nenacpe tam, kam by se s kolem vešel a že pruhy pro cyklisty jsou opravdu jen pro cyklisty a elektrické skútry a ne pro auta, která se snaží předjet kolonu aut ...
Peking by byl ráj pro cyklisty, protože všude jsou pruhy vyhrazené cyklistům, mnohdy jsou ty pruhy širší než pruhy pro auta. Jenže to by v nich nesměli Číňané parkovat a v dopravní špičce je používat jako další pruh, takže jsou tyhle pruhy věcně plné aut. Navíc Číňané jsou experti v nesignalizování změny směru jízdy, takže se člověk musí opravdu soustředit, co se kolem něj děje, protože vy si v klidu jedete v pruhu pro cyklisty a najednou z řady zaparkovaných aut vybočí jedno auto, aniž by řidič použil blinkr, nebo se z ničeho nic otevřou dveře - to jsou ty největší šoky.
Jízdu na kole po Pekingu bych nazvala jako život ve dvou světech najednou. První je ten velký svět, kterého jste součásti - tzn. jezdí se vpravo a na zelenou na semaforu. Druhý svět je ten, který se žije v pruzích pro cyklisty. Tam totiž neplatí, že se jezdí vpravo a už vůbec neplatí, že se čeká na zelenou na semaforu! Tady platí vlastní pravidla, která se musíte naučit jen tím, že se v tom světe pohybujete. Ze začátku jsem se snažila dodržovat všechna dopravní pravidla, jenže jsem byla strašně nebezpečná jak sama sobě, tak i okolí, musela jsem se naučit, jak v tomhle bláznivém světe fungovat ...
Ale jinak jízdu na kole po Pekingu si užívám, hrozně mě to baví - hlavně člověk to město pozná, navíc si procvičí i čtení čínských znaků při luštění názvu ulic a hlavně se nemusí spoléhat na místní MHD a jede si, kam a kdy se mu zachce.
centrum Pekingu
centrum Pekingu
centrum Pekingu
centrum Pekingu
ulice Pekingu
přejezd 4. okruhu
Nejvíce kolo využívám pro cestování do práce. Mám to kolem 22km jednu cestu a musím se defacto dostat z 2. okruhu až za 5. okruh směrem na sever. Když vyjedu hodně brzo ráno, v létě jsem vyjížděla už před šestou, jednak, abych se vyhnula dopravě, ale i velkému horku, tak jsem schopná se do práce dostat pod hodinu - jsem rychlejší i než metro a navíc si užívám ranní prázdný Peking! Ovšem, jakmile vyjedu o něco později, tak díky husté dopravě jsem o dost pomalejší a průměrně jezdím kolem 70 minut.
Z práce mám oblíbené dvě trasy - jedna je delší a vede kolem Letního Paláce, když mám čas a nespěchám domů, tak jedu vždy touhle cestou. Je to něco kolem 28km. Když spěchám domů nebo jsem unavená, tak jezdím nejkratší možnou cestou, ale i tak to v plném provozu zabere kolem 80 minut.
cestou do práce - někdy stálo za to si přivstát - přejezd 2. okruhu
Při ranních cestách jsem na silnici jen já, zametači a taxikáři
ranní cesta do práce
cesta kolem Olympijského parku
cesta Olympijským parkem
občas se člověk zasekne, když jede zrovna vlak ...
přejezd dálnice, 5. okruhu, po cestě do práce
To, že jsem si pořídila kolo, považuji za jedno z nejlepších rozhodnutí a trochu mě mrzí, že jsem nebyla schopná se k tomu dokopat už dřív ... a abych nezapomněla, úspěšně jsme teď nedávno spolu oslavili prvních 3000km ... za 7 mesíců, to ujde ne? :-)

Instagram Feed

Instagram