Přeskočit na hlavní obsah

Zajímavé

Jedno jaro v Himalájích - cesta na hranice s Tibetem

Posledních pár měsíců v Číně bylo velmi náročných a velmi intenzivních, ani jsem pořádně nestihla vstřebat všechny ty zážitky ... Mým velkým snem je jednou podniknout výpravu do Himalájí, vidět Everest a zažít si vysokohorskou nemoc ...

První týden v dubnu byly v Číně dva dny volna, využila jsem příležitosti a vzala jsem si pár dní neplaceného volna a vydala se za dobrodužstvím do Himalájí. Sama. Moje cesta vedla do provincie Yunnan, do Tibetské autonomní oblasti Deqen s několika denní zastávkou ve městě Shangri-la.

Tibetská autonomní oblast Deqen je sice Tibet, ale administrativně spadá do provincie Yunnan, takže se tam člověk může vydat bez povolení.



Najala jsem si Tibetského průvodce i s autem. Jmenoval se Tashi Dhandrup - malý drobný chlapík, vážící sotva 50kg (méně než já), ale s obrovským srdcem a západním myšlením, od první chvíle jsem věděla, že tenhle výlet bude stát za to.

Čínským džípem značky GreatWall jsme se vydali na 5hod cestu z města Shangri-la do Deqenu, kde začínají…

小五台山 (xiaowutaishan) - nejvyšší vrcholky provincie Hebei

Byla středa, obyčejný pracovní den, nic speciálního a najednou  mi přišla na telefon zpráva od kolegyně: "Ahoj Kristýno, o víkendu jedeme na Malý wutaishan, jedeš s námi?" Bez většího přemýšlení jsem odpověděla: "No jasně!". To jsem ovšem netušila, co mě čeká "za peklíčko". Moc informací jsem neměla - jen to, že si mám věci na kempování v horách, jídlo a vodu na 2 dny.

Vyjížděli jsme v pátek v 8 večer, moje krosna vážila určitě přes 20kg. Byla nás skupinka asi 15 lidí, co jsme se navzájem neznali, domluva proběhla na skupině na sociální síti QQ. Měli jsme objednaný mikrobus. Ani jsem nevěděla, jak je přesně výlet naplánovaný. Na místo jsme dorazili kolem půlnoci a já se dozvěděla, abychom se totiž vyhnuli placení vstupu do národního parku (200RMB ~ 800Kč), tak se vydáme na cestu hned. Měli jsme také objednaného "průvodce", který nás za menší úplatek "propašuje" do národního parku v noci a ukáže nám cestu. OMG, říkala jsem si, že kdybych tohle věděla, že bych možná nejela ... Nicméně tyhle myšlenky byly úplně zbytečné, stála jsem 400 km daleko od Pekingu uprostřed nějakého pole a byla půlnoc, tma jako v pytli ...

Vydali jsme se tedy na cestu, šli jsme cestou necestou, po kamenech, všude tma. Šli jsme asi hodinu a pak se rozhodli, že postavíme stany a budeme pokračovat ráno. Bylo asi půl druhé v noci a my šli spát.
sobota ráno - balíme stany a vyrážíme na cestu
Ráno jsme sbalili stany a vydali se na cestu, bylo asi 6 ráno. Bylo krásné ráno, svítilo Slunce, modrá obloha a kolem nás se zelenaly hory.

Hory 小五台山 (malý wutaishan) leží v provincii 河北 (Hebei) jihovýchodně od města 张家口 (Zhangjiakou), kde jsem byla loni v září, viz. 我爱骑马 aneb výlet až na hranice Vnitřního mongolska. Nejvyšší vrchol leží v nadmořské výšce 2882 m n. m. Slovo "malý" klade za cíl odlišit tyto hory od Wutai hor v provincii Shanxi, kde jsem také byla minulé léto, viz. Výšlap do 3000 m a noc mezi mnichy ... aneb zdolala jsem posvátnou horu 五台山.

Nebudu se s tím příliš rozepisovat, ale cesta na vrchol byla peklo, doslova, nekončící kopec vzhůru s tím těžkým batohem na zádech a do toho pražilo Slunce. Přiznám se, sáhla jsem si na dno svých sil. Když jsme po 12 hodinách dorazili na východní vrchol (předtím jsme zdolali ještě 2 další dva včetně toho nejvyššího) a rozhodlo se, že se utáboříme tady, děkovala jsem bohu, že je první den za mnou.

Počkali jsme si na západ Slunce a pak šli spát, usnula jsem bylo asi 8 hodin večer. Ráno jsem vstala brzo a počkala si na východ Slunce, bylo to něco přeskrásného, ta námaha za to stála. Cítila jsem, že mě všechno bolí a navíc jsem měla křeče v břiše a zjistila jsem, že mám úplně spálené ruce od Sluníčka. Sice jsem měla opalovací krém s sebou, ale nenamazala se ... bez komentáře prostě. A to mě čekal druhý den treku - zdolat další vrcholy. Dozvěděla jsem se, že musíme počkat do 19. hodiny večer, abychom mohli vyjít z parku ven bez placení, chtělo se mi brečet, ale nebrečela jsem samozřejmě, jedinné, co jsem si přála, bylo, abych byla už doma v posteli. Bylo mi opravdu hodně špatně, nemohla jsem nic jíst, ale zároveň jsem to nikomu nechtěla říct, protože Číňané jsou někdy až moc starostlivý, takže jsem upřímně trpěla jako zvíře.

Pak jsme se konečně dostali dolů a čekal na nás autobus zpět do Pekingu. Vyjeli jsme kolem půl osmé večer a před námi 4 hodiny cesty. Domů jsem se dostala bylo něco kolem půl jedné ráno. Osprchovala jsem se, lehla si a ráno zvonil budík do práce. Špatně mi bylo ještě celý týden, mezitím se mi začaly loupat ty spálené ruce a vypadala jsem opravdu strašně, lidé se mě báli, dokonce si v metru ode mě odsedávali, raději jsem nosila dlouhé rukávy, ale trpěla jsem, protože teplota v létě je tady konstantně přes 35°C :-) Myslím, že přístě už nepojedu, ale jsem ráda, že jsem jela a můžu říct: BYLA JSEM TAM!

Ale fotky jsou parádní :)
cesta nahoru je opravdu náročná



Nejvyšší vrchol
Nejvyšší vrchol

Nejvyšší vrchol

počasí se měnilo velmi rychle
odpočinek
stanujeme na Východním vrcholku

východ Slunce

východ Slunce

východ Slunce
Východ Slunce

Instagram Feed

Instagram