Přeskočit na hlavní obsah

Zajímavé

Jedno jaro v Himalájích - cesta k posvátným vodopádům

Noc v Himalájích, vesničce Yubeng, byla sice chladná, ale klidná, vlastně jsem usnula, ani nevím jak, a probudila se až ráno, možná tím řidkým vzduchem a nebo prostě tím, že po západu Slunce se nedá nic moc dělat, když člověk cestuje sám. Těšila jsem se na další krásný den, ale opak byl pravdou - probudila jsem se do pochmurného počasí. Obávala jsem se, že celý trek ke svatým vodopádům odpískáme, ale Tashi mě ujistil, že určitě jdeme. Skvěle!
Jestli je něco, na co si v životě potrpím, tak jsou to snídaně a ráda vstanu o půl hodiny dříve, abych mohla v klidu posnídat. Na dovolené si na tom zakládám ještě víc a pokaždé chci snídat to, co snídají místní. Posnídali jsme tedy typickou tibetskou snídani - baba chléb a čaj s jačím máslem a vydali se na cestu.
Ze začátku jsme šli po rovině nebo do mírného kopce, cesta byla lemovaná barevnými vlaječkami a jak jsme stoupali výš a výš, tak se déšť začal měnit ve sníh. Byl začátek dubna, všude kvetly rododendrony a do toho sněžilo. Celkem mě to z…

O 2 měsíce později a měsíc do odjezdu ...

Od mého posledního příspěvku uběhl zhruba měsíc a odjezd do Pekingu dostává stále více reálnější obrysy. Proces získávání víz je v plném proudu (on je vlastně v plném proudu již od začátku září) a možná zatím v nedohlednu, ale to předbíhám :)

Mám vlastně hrozné štěstí, mám skvělou práci, která mně umožní (možná) už za měsíc odjet pracovat legálně do Pekingu a ještě větší štěstí mám v tom, že víza za mě vyřizuje agentura. Já jen dodala potřebné materiály a oni se starají o hladký průběh.

A proč jsem se rozhodla, že odjedu pryč? Za prvé, byl to vždycky můj sen, podívat se do Asie na delší dobu než 5 týdnů a za druhé to období si pamatuji úplně přesně, byl únor, nejhorší měsíc v roce, venku je víc tma než světlo, zima, a k tomu všemu všude kolem ta srdíčka ... to pak člověk často trpí depresí ... Už 3 roky bydlím v Praze na sídlišti a můj každodenní program je ten, že ráno jedu do práce, večer se vrátím domů a tam na mě čekají akorát 4 prázdné zdi. Měla jsem pocit, že nutně potřebuji změnit prostředí ... Ano, možná by stačilo méně radikální řešení, než se rovnou přestěhovat do Pekingu :) Ale ta myšlenka se zrodila, a když jsem se s touto myšlenkou svěřila jednomu svému známému řekl mi, jeď a neváhej, je ideální doba a za 10 let se tam těžko dostaneš.... A tak to začalo... Snadné, že? Jenže pak přišlo jaro a léto a spousta zábavy a já najednou začala mít velké pochybností, zda to přeci jen nebylo přehnané rozhodnutí, ale už jsem nechtěla couvnout ... Rozhodnout se bylo velmi snadné, ale stát si za svým rozhodnutím bylo těžší, než jsem čekala.



Instagram Feed

Instagram