Běžela jsem z Nice do Cannes a pak jela hodinu a půl zpátky vlakem ... aneb maraton na Azurovém pobřeží
Pokud někdo z Vás váhá, kam vyrazit na podzim nebo hledáte tip na hezký závod, tak mohu s klidným svědomím doporučit maraton z Nice do Cannes, který se běhá každoročně na začátku listopadu a loni jsem tam nechyběla ani já.
Let na konci listopadu do Nice byl prvním letem, od té doby, co jsem se vrátila z Číny (půl roku po té). Zvyklá z Číny na neustálé fronty a masy lidí na letištích, jsem na pražské letiště přijela s více než dvouhodinovým předstihem. Měla jsem jen příruční zavazadlo a palubní lístek již připravený v mobilu. S biometrickým pasem jsem prošla kontrolou běhěm pár minut a najednou jsem se ocitla před odletovou bránou a měla k dobru pořád dvě hodiny ... o pár hodin později jsme přistáli na Azurovém pobřeží, opět bez jakýkoliv kontrol jsem vyšla z letiště a do hotelu došla pěšky ... uvědomila jsem si, jak hrozně pohodlné a příjemné je cestovat po Evropě.
Cesta z letiště do hotelu vedla po peší zóně podél pobřeží. Nice je krásné město s příjemnou atmosférou a když tam člověk cestuje mimo sezónu není přeplněné turisty, ba naopak, teď před maratonem bylo plné hlavně běžců, lidé běhali a sportovali všude, kde se dá, to se mi líbilo moc. V Nice jsem se potkala se svým kamarádem Michalem a jeho přítelkyní, společně jsme zašli do galerie novodobého umění a večer na večeři.
Přišel den D a postavili jsme se na start dalšího maratonu, poběžíme podél pobřeží z Nice do Cannes dlouhých 42192m. Odstartovalo se z hlavní promenády v Nice, bylo příjemných 18 stupňů, zataženo a vypadalo to, že začne brzo pršet. Jenže se mi neběželo moc dobře, první krize přišla už na 14. km a to je sakra brzo, říkala jsem si, že těch zbylích 28km bude sakra dlouhých a nemýlila jsem se. Trasa byla nádherná, celou dobu podél pobřeží, ale vůbec mi to neutíkalo, připadalo mi to nekonečné. Nakonec jsem cílovou pásku proťala v čase 4hod a necelých 15 minut. Výkon nic extra, ale byla jsem hlavně ráda, že jsem doběhla až do cíle.
V cíli jsme se moc nezdržovali a vydali se směr vlakové nádraží, kde jsme si koupili lístek na vlak zpět do Nice. Sedli jsme si do vlaku a relaxovali po náročném běhu. Cesta vlakem trvala skoro hodinu a půl, došlo mi, jakou dlouhou vzdálenost jsme vlastně uběhli, vlak kopíroval z části cestu maratonu, takže jsme pořád vídali běžce, co se ještě trápili na trase, byla jsem ráda, že to mám za sebou. Za hodinu a půl v tom vlaku nám nohy stuhly tak, že dojít 2km zpět do hotelu bylo pomalu náročnější než celý maraton. Ale bylo to skvělý! Jeďte do Nice.
Let na konci listopadu do Nice byl prvním letem, od té doby, co jsem se vrátila z Číny (půl roku po té). Zvyklá z Číny na neustálé fronty a masy lidí na letištích, jsem na pražské letiště přijela s více než dvouhodinovým předstihem. Měla jsem jen příruční zavazadlo a palubní lístek již připravený v mobilu. S biometrickým pasem jsem prošla kontrolou běhěm pár minut a najednou jsem se ocitla před odletovou bránou a měla k dobru pořád dvě hodiny ... o pár hodin později jsme přistáli na Azurovém pobřeží, opět bez jakýkoliv kontrol jsem vyšla z letiště a do hotelu došla pěšky ... uvědomila jsem si, jak hrozně pohodlné a příjemné je cestovat po Evropě.
Cesta z letiště do hotelu vedla po peší zóně podél pobřeží. Nice je krásné město s příjemnou atmosférou a když tam člověk cestuje mimo sezónu není přeplněné turisty, ba naopak, teď před maratonem bylo plné hlavně běžců, lidé běhali a sportovali všude, kde se dá, to se mi líbilo moc. V Nice jsem se potkala se svým kamarádem Michalem a jeho přítelkyní, společně jsme zašli do galerie novodobého umění a večer na večeři.
Přišel den D a postavili jsme se na start dalšího maratonu, poběžíme podél pobřeží z Nice do Cannes dlouhých 42192m. Odstartovalo se z hlavní promenády v Nice, bylo příjemných 18 stupňů, zataženo a vypadalo to, že začne brzo pršet. Jenže se mi neběželo moc dobře, první krize přišla už na 14. km a to je sakra brzo, říkala jsem si, že těch zbylích 28km bude sakra dlouhých a nemýlila jsem se. Trasa byla nádherná, celou dobu podél pobřeží, ale vůbec mi to neutíkalo, připadalo mi to nekonečné. Nakonec jsem cílovou pásku proťala v čase 4hod a necelých 15 minut. Výkon nic extra, ale byla jsem hlavně ráda, že jsem doběhla až do cíle.
V cíli jsme se moc nezdržovali a vydali se směr vlakové nádraží, kde jsme si koupili lístek na vlak zpět do Nice. Sedli jsme si do vlaku a relaxovali po náročném běhu. Cesta vlakem trvala skoro hodinu a půl, došlo mi, jakou dlouhou vzdálenost jsme vlastně uběhli, vlak kopíroval z části cestu maratonu, takže jsme pořád vídali běžce, co se ještě trápili na trase, byla jsem ráda, že to mám za sebou. Za hodinu a půl v tom vlaku nám nohy stuhly tak, že dojít 2km zpět do hotelu bylo pomalu náročnější než celý maraton. Ale bylo to skvělý! Jeďte do Nice.