Přeskočit na hlavní obsah

Zajímavé

Kanton! Tak jsem tady ... aneb sociální experiment v praxi

Budou to již 3 měsíce, co jsem se přestěhovala do Kantonu a také 3 měsíce, co jsem nenapsala nic na blog, bylo potřeba nejdříve tu velkou změnu vstřebat.

Změna práce není snadná a když k tomu přibyde ještě stěhování, navíc v Číně, člověk má plnou hlavu starostí. Když je člověk na to všechno sám, nemůže se na nikoho spoléhat, musí všechno vyřešit sám, je to psychicky hodně náročné. Naštěstí moje největší opora je moje báječná sestra. Přiznám se, že jsem to ne úplně dobře nesla, obzvlášť ten první měsíc byl náročný, téměř každý den jsme si volaly, a abychom odlehčily celou situaci, začaly jsme to moje působení tady nazývat "sociálním experimentem" - a najednou se celé to napjetí, které ve mně bylo, vytratilo - prostě jen na sobě provádím zajímavý sociální experiment.

Když člověk přijde z mezinárodní, multikulturní firmy do ryze čínské společnosti, je to ohromný šok, co se firemní kultury týče, způsobem práce a přístupu k práci a životu. Jedna veselá příhoda - hned druhý den, c…

Závod až na hranicích s Kazachstánem

Za 24 hodin se prý dá obleteť celý svět a nebo taky docestovat až na hranice s Kazachstánem, kde jsem si zaběhla 10km závod. Říkala jsem si, není to trochu moc, cestovat 24 hodin, přes 4000km na úplný konec světa na hranice s Kazachstánem a tam si zaběhnout 10km a zase jet 4000km zpatky? Emin je země v provincii Xinjiang (a nebojte, taky jsem o tom nikdy před tím neslyšela) úplně na západě Číny. Využila jsem pár dní volna přes Vánoce a odjela do odlehlé části Číny o týden dříve, chtěla jsem využít toho, že pokud tam cestuji takovou dálku, tak se ještě podívám po okolí. Plán byl takový, že týden zůstanu v hlavním městě provincie Xinjiang v Urumqi a pak se přesunu na místo závodu. Cesta do Eminu byla náročná. Z Urumqi do Eminu to je téměř 600km. Organizace byla taková, že se ještě s pár dalšími cizinci sejdeme na letišti, kde nás vyzvedne organizátor a odveze nás na místo závodu. Všechno klaplo podle plánu, jen počasí úplně nespolupracovalo, foukalo a sněžilo, takže dálnice byla zavřená a museli jsme to objet po místních okrskách. Bylo to peklo, cesta trvala skoro 12 hodin, po tmě ve vánici, místy jsme museli úplně zastavit, protože nebylo poznat, kde končí silnice a kde začíná příkop - bílá tma. Kdybych řekla, že jsem se nebála, tak bych lhala, modlila jsem se, aby to nebyla moje poslední hodinka ... Do hotelu jsme přijeli, bylo skoro ve 3 hodiny ráno. Ovšem výhoda jedné časové zóny v Číně je ta, že Slunce na západě vychází v 10 hodin dopoledne, takže jsme měli čas se i dobře vyspat :-) Ráno jsme se probudili do krásného slunečného dne. Protože se závod koná v lyžařském areálu, měli jsme od organizátora den lyžování a jiným zimních sportů v areálu zdarma, nedalo se odmítnout a tak jsme se vydali tam.
Hory na hranicích Číny a Kazachstánu
Všechny jsme propadly šarmu tohoto mladého Kazacha :P
Protože jsme byli na závod pozvaní, večer nás pak čekala večeře s organizátory v Kazachském stylu, nechyběly největší lahůdky jako pečená husa nebo jehněčí.
Druhý den se běžel závod, bohužel počasí už nám tolik nepřálo, bylo zataženo a sněžilo a teplota se pohybovala kolem -12°C, to ale ovšem nekazilo předzávodní atmosféru. Jako pozvaní běžci jsme museli na podiu udělat tzv. "warm-up", vůbec jsme netušili, co máme dělat, ale nakonec to bylo úplně jedno, oni všichni byli nadšení jen z toho, že vidí "bíle" tváře ...
Xinjiang je oblast s vyhlášenou zvláštní situací a panují zde obvláště přísná bezpečnostní opatření
Pak se odstartovalo, šlo o týmový závod na 10km - tým tří lidí, musí se běžet pohromadě, prvních 5km se běží po cestě do kopce a pak následuje 5km v terénu. V týmu jsem byla s jedním párem z Dánska a tým jsme věcně pojmenovali "The Yettis". Prvních 5km šlo celkem dobře, když pominu ten fakt, že se běželo pořád do kopce, pak přišla druhá půlka závodu - hloubání v hlubokém sněhu. Po prvním kilometru, kdy jsem asi 3x spadla a byla obalená sněhem, jak sněhulák a můj tep dosahoval hodnot přes 170, jsem si říkala, že to bude asi hooooodně dlouhý a náročný závod. Poslední kilometr se pak běželo dolů po sjezdovce. Do cíle jsme doběhli, ehm, doběhli je možná dost silné slovo, s časem přes 90 minut, ale šťastní, že jsme to dali a užili si to, nakonec z toho bylo 35. místo ze 100 týmů. Takže spokojenost. Mimochodem čas vítěze byl něco málo přes 55 minut, neskutečné, inu Kazaši jsou zřejmě zvyklí na drsné podmínky.
Máme za sebou přesně polovinu závodu a jsme na nejvyšším bodě trasy, teď už jen "seběh" dolů, ale nevíme, že nás čekají závějě až po stehna ...
Zbytek dne jsme ztrávili v areálu, protože jsme čekali na auto, které by nás odvezlo zpět do hotelu, jenže stalo se to, že nějaký autobus, který jel pro účastníky závodu, zapadl a tak po 3 hodinách čekání, jsme vyrazili pěšky ...

Strava Feed

Instagram Feed

Instagram