Přeskočit na hlavní obsah

Zajímavé

Reverzní kulturní šok aneb je to celkem výzva být zpátky

"Tak co, Kristýno, co s tím uděláme?" zeptá se kolega v práci, "s čím myslíš?" zeptám se na oplátku, "no, se životem.",  já se zamyslím a zasměju se a odpovím "hmm, tak to netuším" a vlastně to myslím zcela vážně, prožívám totiž reverzní kulturní šok, šok, se kterým se úplně nepočítá, o kterém se moc nemluví, ale dostává mě do stavu, se kterým si nevím rady a ve kterém si připadám neschopná, občas i dost protivná na svoje nejbližší, i když za jiných okolností vše v pohodě zvládám.

Kulturní šok se nejčastěji popisuje křivkou ve tvaru písmene U - po příjezdu do cizí země máme tendenci prožívat období "líbánky", kdy je nová kultura vzrušující, svěží a zábavná. Krátce poté začínáme padat do jámy kulturního šoku. Postupně, jak se adaptujeme na novou kulturu a přijímáme rozdíly, znovu získáváme svou emocionální a psychologickou stabilitu. 
Reverzní kulturní šok se popisuje křivkou W - Po příjezdu do "domácí" kultury nastává opět fá…

Závod až na hranicích s Kazachstánem

Za 24 hodin se prý dá obleteť celý svět a nebo taky docestovat až na hranice s Kazachstánem, kde jsem si zaběhla 10km závod. Říkala jsem si, není to trochu moc, cestovat 24 hodin, přes 4000km na úplný konec světa na hranice s Kazachstánem a tam si zaběhnout 10km a zase jet 4000km zpatky? Emin je země v provincii Xinjiang (a nebojte, taky jsem o tom nikdy před tím neslyšela) úplně na západě Číny. Využila jsem pár dní volna přes Vánoce a odjela do odlehlé části Číny o týden dříve, chtěla jsem využít toho, že pokud tam cestuji takovou dálku, tak se ještě podívám po okolí. Plán byl takový, že týden zůstanu v hlavním městě provincie Xinjiang v Urumqi a pak se přesunu na místo závodu. Cesta do Eminu byla náročná. Z Urumqi do Eminu to je téměř 600km. Organizace byla taková, že se ještě s pár dalšími cizinci sejdeme na letišti, kde nás vyzvedne organizátor a odveze nás na místo závodu. Všechno klaplo podle plánu, jen počasí úplně nespolupracovalo, foukalo a sněžilo, takže dálnice byla zavřená a museli jsme to objet po místních okrskách. Bylo to peklo, cesta trvala skoro 12 hodin, po tmě ve vánici, místy jsme museli úplně zastavit, protože nebylo poznat, kde končí silnice a kde začíná příkop - bílá tma. Kdybych řekla, že jsem se nebála, tak bych lhala, modlila jsem se, aby to nebyla moje poslední hodinka ... Do hotelu jsme přijeli, bylo skoro ve 3 hodiny ráno. Ovšem výhoda jedné časové zóny v Číně je ta, že Slunce na západě vychází v 10 hodin dopoledne, takže jsme měli čas se i dobře vyspat :-) Ráno jsme se probudili do krásného slunečného dne. Protože se závod koná v lyžařském areálu, měli jsme od organizátora den lyžování a jiným zimních sportů v areálu zdarma, nedalo se odmítnout a tak jsme se vydali tam.
Hory na hranicích Číny a Kazachstánu
Všechny jsme propadly šarmu tohoto mladého Kazacha :P
Protože jsme byli na závod pozvaní, večer nás pak čekala večeře s organizátory v Kazachském stylu, nechyběly největší lahůdky jako pečená husa nebo jehněčí.
Druhý den se běžel závod, bohužel počasí už nám tolik nepřálo, bylo zataženo a sněžilo a teplota se pohybovala kolem -12°C, to ale ovšem nekazilo předzávodní atmosféru. Jako pozvaní běžci jsme museli na podiu udělat tzv. "warm-up", vůbec jsme netušili, co máme dělat, ale nakonec to bylo úplně jedno, oni všichni byli nadšení jen z toho, že vidí "bíle" tváře ...
Xinjiang je oblast s vyhlášenou zvláštní situací a panují zde obvláště přísná bezpečnostní opatření
Pak se odstartovalo, šlo o týmový závod na 10km - tým tří lidí, musí se běžet pohromadě, prvních 5km se běží po cestě do kopce a pak následuje 5km v terénu. V týmu jsem byla s jedním párem z Dánska a tým jsme věcně pojmenovali "The Yettis". Prvních 5km šlo celkem dobře, když pominu ten fakt, že se běželo pořád do kopce, pak přišla druhá půlka závodu - hloubání v hlubokém sněhu. Po prvním kilometru, kdy jsem asi 3x spadla a byla obalená sněhem, jak sněhulák a můj tep dosahoval hodnot přes 170, jsem si říkala, že to bude asi hooooodně dlouhý a náročný závod. Poslední kilometr se pak běželo dolů po sjezdovce. Do cíle jsme doběhli, ehm, doběhli je možná dost silné slovo, s časem přes 90 minut, ale šťastní, že jsme to dali a užili si to, nakonec z toho bylo 35. místo ze 100 týmů. Takže spokojenost. Mimochodem čas vítěze byl něco málo přes 55 minut, neskutečné, inu Kazaši jsou zřejmě zvyklí na drsné podmínky.
Máme za sebou přesně polovinu závodu a jsme na nejvyšším bodě trasy, teď už jen "seběh" dolů, ale nevíme, že nás čekají závějě až po stehna ...
Zbytek dne jsme ztrávili v areálu, protože jsme čekali na auto, které by nás odvezlo zpět do hotelu, jenže stalo se to, že nějaký autobus, který jel pro účastníky závodu, zapadl a tak po 3 hodinách čekání, jsme vyrazili pěšky ...

Instagram Feed

Instagram