Přeskočit na hlavní obsah

Zajímavé

Jedno jaro v Himalájích - cesta k posvátným vodopádům

Noc v Himalájích, vesničce Yubeng, byla sice chladná, ale klidná, vlastně jsem usnula, ani nevím jak, a probudila se až ráno, možná tím řidkým vzduchem a nebo prostě tím, že po západu Slunce se nedá nic moc dělat, když člověk cestuje sám. Těšila jsem se na další krásný den, ale opak byl pravdou - probudila jsem se do pochmurného počasí. Obávala jsem se, že celý trek ke svatým vodopádům odpískáme, ale Tashi mě ujistil, že určitě jdeme. Skvěle!
Jestli je něco, na co si v životě potrpím, tak jsou to snídaně a ráda vstanu o půl hodiny dříve, abych mohla v klidu posnídat. Na dovolené si na tom zakládám ještě víc a pokaždé chci snídat to, co snídají místní. Posnídali jsme tedy typickou tibetskou snídani - baba chléb a čaj s jačím máslem a vydali se na cestu.
Ze začátku jsme šli po rovině nebo do mírného kopce, cesta byla lemovaná barevnými vlaječkami a jak jsme stoupali výš a výš, tak se déšť začal měnit ve sníh. Byl začátek dubna, všude kvetly rododendrony a do toho sněžilo. Celkem mě to z…

Nevozte s sebou magnetické šachy v příručním zavazdle

Tak to konečně přišlo, můj odlet do Číny. Ještě v pondělí večer jsem neměla vybalené věci z Prahy, natož abych byla zabalená do Číny. Všechno jsem balila na poslední chvíli v úterý odpoledne. Vše bylo připraveno a zabaleno přesně  v 17:50.
Dnes ráno jsme tedy vyjeli směr Plzeň kolem půl deváté. Skoro 20 km jsme nepotkali jediné auto, silnice úplně prázdné. Do Plzně jsme dorazili cca za hodinku a tam proběhla výměna vozů a dále jsme pokračovali segry autem - já, máma, táta, segra a její přítel - všichni narvaní v malé fabii spolu s mým kufrem a krosnou. Samozřejmě nemohla chybět zastávka u Mekáče u Rudné.
Na letiště jsme dorazili kolem půl dvanácté.  Check-in a poslední rozloučení a pak hurá ke gate a na poslední kontrolu před vstupem na palubu letadla. Příruční zavazadlo jsem nechala projet scanerem a na druhé straně pán říká, slečno to je váš batoh? Musíme ho otevřít. Nejdřív obdivoval moji novou placku ČVUT Ajtačka, kterou mi věnoval spolužák, a poté jsem začala tahat z batohu moje poklady - notebook, tablet, iPod, nabíječka na notebook, desky s podklady pro pracovní povolení, flashka ... Ale pořád se mu něco nezdálo ... Na dně batohu pořád svítily podivné body ... Ano, byly to moje magnetické cestovní šachy, které způsobili frontu asi 20ti lidí za mnou.

Pak začal boarding, všichni kolem mě mluví rusky, všechny nápisy jsou také rusky, paní vedle mě se snaží navázat konverzaci, ale je to marné, rusky umím jen DA. Od letušky se záhy dozvídám, že Aeroflot je partnerem olympijských her v Soči a že letíme letadlem A320, které se jmenuje Jurij Gagarin. V duchu si říkám, ze snad budeme mít méně dramatické a více komfortní přistání než kdysi měl Gagarin. Ale pořád lepší než, kdybychom se jmenovali Lajka, to bych se možná začala trochu bát :-)

V Rusku na letišti panuje trochu panika, Rusove se běsile snaží do sebe nalít litry vodky, protože pití alkoholu je na palubě letadla přísně zakázáno. Pak nás všechny nahnali do autobusů a vezli kamsi, cca 20 minut dlouhá cesta na vedlejší vzletovou dráhu byla doslova nekonečná. Ano přiznávám, jsem asi trochu zhýčkaná létáním s Emirates, ale kvalita služeb, obzvášť jídla, se vůbec nedá srovnat, ale co mi asi vadilo na tom letu nejvíce, že pokud nemáte šikmé oči, tak vás letušky rovnou považují za rusy a začnou na vás automaticky mluvit rusky ...

Takže až příště poletím domů, vsadím na jinou značku, zajímavé, ale arabština mě tolik neiirituje :-)

Instagram Feed

Instagram