Přeskočit na hlavní obsah

Zajímavé

Kanton! Tak jsem tady ... aneb sociální experiment v praxi

Budou to již 3 měsíce, co jsem se přestěhovala do Kantonu a také 3 měsíce, co jsem nenapsala nic na blog, bylo potřeba nejdříve tu velkou změnu vstřebat.

Změna práce není snadná a když k tomu přibyde ještě stěhování, navíc v Číně, člověk má plnou hlavu starostí. Když je člověk na to všechno sám, nemůže se na nikoho spoléhat, musí všechno vyřešit sám, je to psychicky hodně náročné. Naštěstí moje největší opora je moje báječná sestra. Přiznám se, že jsem to ne úplně dobře nesla, obzvlášť ten první měsíc byl náročný, téměř každý den jsme si volaly, a abychom odlehčily celou situaci, začaly jsme to moje působení tady nazývat "sociálním experimentem" - a najednou se celé to napjetí, které ve mně bylo, vytratilo - prostě jen na sobě provádím zajímavý sociální experiment.

Když člověk přijde z mezinárodní, multikulturní firmy do ryze čínské společnosti, je to ohromný šok, co se firemní kultury týče, způsobem práce a přístupu k práci a životu. Jedna veselá příhoda - hned druhý den, c…

Nevozte s sebou magnetické šachy v příručním zavazdle

Tak to konečně přišlo, můj odlet do Číny. Ještě v pondělí večer jsem neměla vybalené věci z Prahy, natož abych byla zabalená do Číny. Všechno jsem balila na poslední chvíli v úterý odpoledne. Vše bylo připraveno a zabaleno přesně  v 17:50.
Dnes ráno jsme tedy vyjeli směr Plzeň kolem půl deváté. Skoro 20 km jsme nepotkali jediné auto, silnice úplně prázdné. Do Plzně jsme dorazili cca za hodinku a tam proběhla výměna vozů a dále jsme pokračovali segry autem - já, máma, táta, segra a její přítel - všichni narvaní v malé fabii spolu s mým kufrem a krosnou. Samozřejmě nemohla chybět zastávka u Mekáče u Rudné.
Na letiště jsme dorazili kolem půl dvanácté.  Check-in a poslední rozloučení a pak hurá ke gate a na poslední kontrolu před vstupem na palubu letadla. Příruční zavazadlo jsem nechala projet scanerem a na druhé straně pán říká, slečno to je váš batoh? Musíme ho otevřít. Nejdřív obdivoval moji novou placku ČVUT Ajtačka, kterou mi věnoval spolužák, a poté jsem začala tahat z batohu moje poklady - notebook, tablet, iPod, nabíječka na notebook, desky s podklady pro pracovní povolení, flashka ... Ale pořád se mu něco nezdálo ... Na dně batohu pořád svítily podivné body ... Ano, byly to moje magnetické cestovní šachy, které způsobili frontu asi 20ti lidí za mnou.

Pak začal boarding, všichni kolem mě mluví rusky, všechny nápisy jsou také rusky, paní vedle mě se snaží navázat konverzaci, ale je to marné, rusky umím jen DA. Od letušky se záhy dozvídám, že Aeroflot je partnerem olympijských her v Soči a že letíme letadlem A320, které se jmenuje Jurij Gagarin. V duchu si říkám, ze snad budeme mít méně dramatické a více komfortní přistání než kdysi měl Gagarin. Ale pořád lepší než, kdybychom se jmenovali Lajka, to bych se možná začala trochu bát :-)

V Rusku na letišti panuje trochu panika, Rusove se běsile snaží do sebe nalít litry vodky, protože pití alkoholu je na palubě letadla přísně zakázáno. Pak nás všechny nahnali do autobusů a vezli kamsi, cca 20 minut dlouhá cesta na vedlejší vzletovou dráhu byla doslova nekonečná. Ano přiznávám, jsem asi trochu zhýčkaná létáním s Emirates, ale kvalita služeb, obzvášť jídla, se vůbec nedá srovnat, ale co mi asi vadilo na tom letu nejvíce, že pokud nemáte šikmé oči, tak vás letušky rovnou považují za rusy a začnou na vás automaticky mluvit rusky ...

Takže až příště poletím domů, vsadím na jinou značku, zajímavé, ale arabština mě tolik neiirituje :-)

Strava Feed

Instagram Feed

Instagram