Přeskočit na hlavní obsah

Zajímavé

Jedno jaro v Himalájích - cesta na hranice s Tibetem

Posledních pár měsíců v Číně bylo velmi náročných a velmi intenzivních, ani jsem pořádně nestihla vstřebat všechny ty zážitky ... Mým velkým snem je jednou podniknout výpravu do Himalájí, vidět Everest a zažít si vysokohorskou nemoc ...

První týden v dubnu byly v Číně dva dny volna, využila jsem příležitosti a vzala jsem si pár dní neplaceného volna a vydala se za dobrodužstvím do Himalájí. Sama. Moje cesta vedla do provincie Yunnan, do Tibetské autonomní oblasti Deqen s několika denní zastávkou ve městě Shangri-la.

Tibetská autonomní oblast Deqen je sice Tibet, ale administrativně spadá do provincie Yunnan, takže se tam člověk může vydat bez povolení.



Najala jsem si Tibetského průvodce i s autem. Jmenoval se Tashi Dhandrup - malý drobný chlapík, vážící sotva 50kg (méně než já), ale s obrovským srdcem a západním myšlením, od první chvíle jsem věděla, že tenhle výlet bude stát za to.

Čínským džípem značky GreatWall jsme se vydali na 5hod cestu z města Shangri-la do Deqenu, kde začínají…

Nevozte s sebou magnetické šachy v příručním zavazdle

Tak to konečně přišlo, můj odlet do Číny. Ještě v pondělí večer jsem neměla vybalené věci z Prahy, natož abych byla zabalená do Číny. Všechno jsem balila na poslední chvíli v úterý odpoledne. Vše bylo připraveno a zabaleno přesně  v 17:50.
Dnes ráno jsme tedy vyjeli směr Plzeň kolem půl deváté. Skoro 20 km jsme nepotkali jediné auto, silnice úplně prázdné. Do Plzně jsme dorazili cca za hodinku a tam proběhla výměna vozů a dále jsme pokračovali segry autem - já, máma, táta, segra a její přítel - všichni narvaní v malé fabii spolu s mým kufrem a krosnou. Samozřejmě nemohla chybět zastávka u Mekáče u Rudné.
Na letiště jsme dorazili kolem půl dvanácté.  Check-in a poslední rozloučení a pak hurá ke gate a na poslední kontrolu před vstupem na palubu letadla. Příruční zavazadlo jsem nechala projet scanerem a na druhé straně pán říká, slečno to je váš batoh? Musíme ho otevřít. Nejdřív obdivoval moji novou placku ČVUT Ajtačka, kterou mi věnoval spolužák, a poté jsem začala tahat z batohu moje poklady - notebook, tablet, iPod, nabíječka na notebook, desky s podklady pro pracovní povolení, flashka ... Ale pořád se mu něco nezdálo ... Na dně batohu pořád svítily podivné body ... Ano, byly to moje magnetické cestovní šachy, které způsobili frontu asi 20ti lidí za mnou.

Pak začal boarding, všichni kolem mě mluví rusky, všechny nápisy jsou také rusky, paní vedle mě se snaží navázat konverzaci, ale je to marné, rusky umím jen DA. Od letušky se záhy dozvídám, že Aeroflot je partnerem olympijských her v Soči a že letíme letadlem A320, které se jmenuje Jurij Gagarin. V duchu si říkám, ze snad budeme mít méně dramatické a více komfortní přistání než kdysi měl Gagarin. Ale pořád lepší než, kdybychom se jmenovali Lajka, to bych se možná začala trochu bát :-)

V Rusku na letišti panuje trochu panika, Rusove se běsile snaží do sebe nalít litry vodky, protože pití alkoholu je na palubě letadla přísně zakázáno. Pak nás všechny nahnali do autobusů a vezli kamsi, cca 20 minut dlouhá cesta na vedlejší vzletovou dráhu byla doslova nekonečná. Ano přiznávám, jsem asi trochu zhýčkaná létáním s Emirates, ale kvalita služeb, obzvášť jídla, se vůbec nedá srovnat, ale co mi asi vadilo na tom letu nejvíce, že pokud nemáte šikmé oči, tak vás letušky rovnou považují za rusy a začnou na vás automaticky mluvit rusky ...

Takže až příště poletím domů, vsadím na jinou značku, zajímavé, ale arabština mě tolik neiirituje :-)

Instagram Feed

Instagram