"Shangma" aneb doběhla jsem si pro sedmou medaili v Šanghaji
Maraton v Šanghaji nebyl vůbec v plánu, vlastně jsem letos měla v plánu zaběhnout pouze maraton tzv. na domácí půdě tady v Kantonu, jenže přišla mi zpráva na telefon od bývalých kolegů z Pekingu, že se chystají do Šanghaje a zda se nechci přidat. Chvilu jsem váhala, jenže možnost vidět znovu své kamarády byla více než lákává, navíc mi náš běžecký klub strašně chybí ...
Maraton v Šanghaji patří k top maratonům tady v Číně a dostat startovní číslo není úplně snadné ... je potřeba se přihlásit do losovačky a čekat, zda budete mezi štastnými, na koho se dostane startovní číslo ... nakonec jsem mezi těmi štastnými byla ... bohužel většina mých kolegů z Pekingu už takové štěstí něměla, ale pár ano.
Pracovní vytížení mi nedovolilo zůstat déle než na víkend, ale i tak jsem se moc těšila ... Šanghaj jako město miluju, navíc se tam přestěhovala moje dobrá kamarádka z Pekingu a zaběhnout si tam maraton je taková třešnička na dortu.
V sobotu, den před maratonem, mi zvonil budík v nekřesťanskou hodinu ve 4:15, bylo potřeba stihnout letadlo v 7 ráno. Naštěstí jsme letěli na čas a tak jsem do Šanghaje přiletěla v 9 hodin ráno a měla celý den před sebou. Měla jsem domluveno, že přespím u kamarádky, dojela jsem za ní, daly jsme si brzký oběd a vyrazily společně do Maratonského expa, ve kterém jsme strávily skoro celé odpoledne, protože bylo obrovské ... obdivuji ji, že měla na to nervy se mnou, i když vůbec neběhá 😎
Setkala jsem se tam i s kolegy z Pekingu, které jsem více než 7 měsíců neviděla! Bylo to, jako kdybych nikdy neodjela a uvědomila jsem si, jak strašně mi všichni chybí ...
Pak ještě musela proběhnout povinná návštěva a procházka po Bundu, ale pak už návrat na byt, abych si ještě odpočinula před závodem ...
Start závodu byl naplánovaný na 7. hodinu ráno, to znamelo dostat se na start kolem 6. hodiny ráno, tzn. vstávat v 5. ráno, první metro odjíždělo v 5:50 a nesměla jsem ho zmeškat ... vstávalo se mi poměrně dobře, těšila jsem na závod. A když jsem čekala na výtah, slyšela jsem, jak o patro výš klaply dveře a v duchu jsem si pomyslela, který další blázen vstává v neděli takhle brzo ... když se otevřely dveře výtahu, bylo mi to jasné - uvnitř stál Japonec oblečený v šortkách a kompresních ponožkách! Maratonec! Pozdravili jsme se a usmáli se na sebe, nic víc.
Když jsme vyšli ven z budovy rozeběhla jsem se na metro a on na mě křikl, že má objednané taxi, zda nechci jet s ním ... takže jsem nakonec měla na start závodu přímo královský odvoz. V autě jsme si povídali, dozvědela jsem se, že pochází z Kjóta a že žije v Šanghaji už 6 let a že se na jaře bude vracet zpět domů ... já mu na oplátku prozradila, že se chystám do Japonska na maraton kolem hory Fuji a že se strašně těsím.
Na startu závodu jsem se sešla ještě s kolegy, všichni jsme měli stejný sektor a plán byl, že poběžíme společně.
Atmosféra na startu byla perfektní, všichni jsme se těšili. Pak se odstartovalo a pole se pohybovalo hrozně pomalu, místami jsme museli jít, protože jsme se nevešli na ulici, ale časem se pole roztrhalo ...
Běželi jsme všichni spolu a povídali si, za 7 měsíců jsme si měli tolik toho co si říct, běželi jsme hrozně pomalu, metu prvních 5km jsme proťali v čase asi 33 minut ... ale nevadilo to, plán byl nezničit se, abych byla schopná běžet maraton kolem Fuji za 14 dní.
Na 10. km jsme se rozdělili, ale neběželo se mi dobře, spíš naopak. I když atmosféra závodu byla perfektní, tak mi to neutíkalo, nebyla jsem schopná zrychlit, prostě to nebyl můj den. Posledních 12 km jsem doběhla opravdu silou vůle, nedalo se vůbec mluvit o běhu, všechno mně bolelo. Nakonec jsem se do cíle dostala v čase 4:28:30, absolutně nejhorší čas vůbec a plán nezničit se nevydařil, všechno mně bolelo, byla jsem unavená a odřená a ještě mě čekala cesta na letiště a let zpátky do Kantonu.
Následující fotka naprosto dokonale vystihuje moje pocity v cíli - konečně je to peklo za mnou!
Dá se říct, že jsem defacto z cílové čáry běžela na letiště, abych stihla let zpátky, naštěstí jsme opět letěli na čas a já se domů dostala kolem 10. večer úplně vyřízená, ani jsem neměla čas si užít endorfiny ze závodu, protože už jsem měla plnou hlavu starostí v práci.
Na druhý den se vstávalo dost špatně, sotva jsem se belhala, cesta do práce mě místo obvyklích 40 minut, trvala asi hodinu, nemohla jsem vůbec chodit ... říkala jsem si, že příště ten maraton radši zase napálím, než se tam trápit o půl hodiny déle a pak být o to víc zničená 🙈
Ale i přesto, že jsem v Šanghaji pobyla jen 30 hodin, tak jsem strašně ráda, že jsem jela a že jsem si přivezla svoji sedmou medajli a spoustu zážitků ....
Záznam ze Stravy:
A certifikát
:
V sobotu, den před maratonem, mi zvonil budík v nekřesťanskou hodinu ve 4:15, bylo potřeba stihnout letadlo v 7 ráno. Naštěstí jsme letěli na čas a tak jsem do Šanghaje přiletěla v 9 hodin ráno a měla celý den před sebou. Měla jsem domluveno, že přespím u kamarádky, dojela jsem za ní, daly jsme si brzký oběd a vyrazily společně do Maratonského expa, ve kterém jsme strávily skoro celé odpoledne, protože bylo obrovské ... obdivuji ji, že měla na to nervy se mnou, i když vůbec neběhá 😎
Setkala jsem se tam i s kolegy z Pekingu, které jsem více než 7 měsíců neviděla! Bylo to, jako kdybych nikdy neodjela a uvědomila jsem si, jak strašně mi všichni chybí ...
Pak ještě musela proběhnout povinná návštěva a procházka po Bundu, ale pak už návrat na byt, abych si ještě odpočinula před závodem ...
Start závodu byl naplánovaný na 7. hodinu ráno, to znamelo dostat se na start kolem 6. hodiny ráno, tzn. vstávat v 5. ráno, první metro odjíždělo v 5:50 a nesměla jsem ho zmeškat ... vstávalo se mi poměrně dobře, těšila jsem na závod. A když jsem čekala na výtah, slyšela jsem, jak o patro výš klaply dveře a v duchu jsem si pomyslela, který další blázen vstává v neděli takhle brzo ... když se otevřely dveře výtahu, bylo mi to jasné - uvnitř stál Japonec oblečený v šortkách a kompresních ponožkách! Maratonec! Pozdravili jsme se a usmáli se na sebe, nic víc.
Když jsme vyšli ven z budovy rozeběhla jsem se na metro a on na mě křikl, že má objednané taxi, zda nechci jet s ním ... takže jsem nakonec měla na start závodu přímo královský odvoz. V autě jsme si povídali, dozvědela jsem se, že pochází z Kjóta a že žije v Šanghaji už 6 let a že se na jaře bude vracet zpět domů ... já mu na oplátku prozradila, že se chystám do Japonska na maraton kolem hory Fuji a že se strašně těsím.
Na startu závodu jsem se sešla ještě s kolegy, všichni jsme měli stejný sektor a plán byl, že poběžíme společně.
Atmosféra na startu byla perfektní, všichni jsme se těšili. Pak se odstartovalo a pole se pohybovalo hrozně pomalu, místami jsme museli jít, protože jsme se nevešli na ulici, ale časem se pole roztrhalo ...
Běželi jsme všichni spolu a povídali si, za 7 měsíců jsme si měli tolik toho co si říct, běželi jsme hrozně pomalu, metu prvních 5km jsme proťali v čase asi 33 minut ... ale nevadilo to, plán byl nezničit se, abych byla schopná běžet maraton kolem Fuji za 14 dní.
Na 10. km jsme se rozdělili, ale neběželo se mi dobře, spíš naopak. I když atmosféra závodu byla perfektní, tak mi to neutíkalo, nebyla jsem schopná zrychlit, prostě to nebyl můj den. Posledních 12 km jsem doběhla opravdu silou vůle, nedalo se vůbec mluvit o běhu, všechno mně bolelo. Nakonec jsem se do cíle dostala v čase 4:28:30, absolutně nejhorší čas vůbec a plán nezničit se nevydařil, všechno mně bolelo, byla jsem unavená a odřená a ještě mě čekala cesta na letiště a let zpátky do Kantonu.
Následující fotka naprosto dokonale vystihuje moje pocity v cíli - konečně je to peklo za mnou!
Dá se říct, že jsem defacto z cílové čáry běžela na letiště, abych stihla let zpátky, naštěstí jsme opět letěli na čas a já se domů dostala kolem 10. večer úplně vyřízená, ani jsem neměla čas si užít endorfiny ze závodu, protože už jsem měla plnou hlavu starostí v práci.
Na druhý den se vstávalo dost špatně, sotva jsem se belhala, cesta do práce mě místo obvyklích 40 minut, trvala asi hodinu, nemohla jsem vůbec chodit ... říkala jsem si, že příště ten maraton radši zase napálím, než se tam trápit o půl hodiny déle a pak být o to víc zničená 🙈
Ale i přesto, že jsem v Šanghaji pobyla jen 30 hodin, tak jsem strašně ráda, že jsem jela a že jsem si přivezla svoji sedmou medajli a spoustu zážitků ....
Záznam ze Stravy:
A certifikát
