Půlmaraton v industriální zóně města Lianyungang

Kdyby mi někdo před pár týdny řekl, že budu startovat na mezinárodním maratonu z první linie hned vedle běžců z Afriky, asi bych si ťukala na čelo. Jenže, kdyby mi někdo před pár lety řekl, že budu žít v Číně, navíc zcela dobrovolně, také bych si asi ťukala na čelo ...

Lianyungang (连云港) je městská prefektura v provincii Jiangsu (江苏) zhruba na půl cesty mezi Pekingem a Šanghají a konal se tam první ročník mezinárodního maratonu.
Město Lianyungang leží v provincii Jiangsu
Zmiňuji mezinárodního záměrně, protože, aby se závod mohl nazývat mezinárodním, musí se na startovní listině objevit určitý počet cizinců, tudýž se několik týdnů před startem rozhořel tzv. hon na cizince, kteří by byli ochotni přijet s tím, že vše je sponzorováno organizátorem, a tím vše myslím opravdu vše, tedy doprava tam i zpět, ubytování ve čtyřhvězdičkovém hotelu, strava a startovné... Neváhala jsem ani minutu a přihlásila se, vždyť já miluju cestování a miluju běhání. Teď můžu být obojí, zadarmo a ještě tam všichni budou rádi, že uvidí cizince ... uff, dost ujeté, nemyslíte?

Po úspěšné registraci jsem tedy koupila lístky na vlak. Pak příšel závodní víkend a odjezd rychlovakem v sobotu ráno do města Xuzhou (徐州) vzdáleného 700km od Pekingu. Na nadraží v Xuzhou na nás čekala doslova delegace pořadatelů s připravenými cedulemi a odvedli nás k připraveným autobusům, kde jsem také vyfasovali svačinu - chléb s červenými fazolemi a sójový párek (do teď si myslím, že to byl první pokus o atentát na mě :-)).

Cesta do města Lianyungang trvala dlouhé tři hodiny, ale pak jsme nakonec dorazili, ubytovali nás ve čtyřhvězdičkovém hotelu nedaleko přístavu.
vstupní hala hotelu
pokoj s oknem větším do koupelny než ven
Když jsme se ubytovali, šli si vyzvednout startovní balíčky. Organizátoři byli velmi pečliví, skutečně kontrolovali čísla pasů. Společně se startovním balíčkem jsme vyfasovali i kartičku na autobus a byli výrazně upozorněni, že pokud ji ztratíme, tak nás do autobusu nepustí.
startovní balíček vyzvednut
Pak následovala společná večeře v hotelu formou bufetu. A protože město Lianyungang je přístav, tak se servírovaly mořské plody, to byla dobrota, čerstvé krevety v lehce pálivé omáčce, jen jsem si v duchu říkala, co to se mnou asi udělá, nejhorší je totiž experimentovat s jídlem před závodem, ale nešlo prostě odolat :-)

Ráno, v den závodu, jsme museli velmi brzo vstávat, protože odjezd autobusu byl naplánován již na 6:15, i když vlastní závod startoval až v 8. Všichni jsme byli zpruzeni, proč jedeme tak brzo, ale nedalo se nic dělat a pak jsme pochopili. Cesta na start trvala něco hodinu! Všichni jsme si vybavili to varování, že nesmíme ztratit kartičku na bus a od té doby, to byla věc, co jsem střežila jak oko v hlavě.

Po více než hodinové cestě autobusem jsme se ocitli uprostřed jakési průmyslové zóny, která navíc byla ještě ve výstavbě. Široko daleko nebylo nic, jen pole a továrny. Když nás organizátoři dovedli na start, zjistila jsem, že všichni cizinci jsou na tzv. seznamu pozvaných běžců. To je úlet, já jsem na seznamu pozvaných hostů, můžu se pohybovat ve vyhrazeném prostoru pro VIP běžce, mám vlastní židličku a speciální místo pro úschovu věcí. Navíc se nemusím mačkat půl hodiny před startem ve startovním prostoru a čekat na výstřel. Jenže to nebylo všechno. 10 minut před samotným startem nás pořadatel přivedl do startovního prostoru, do první linie oddělené od ostatních běžců, takže jsem startovala z první řady hned vedle afrických běžců (to bylo také naposled, kdy jsem je viděla). V duchu jsem si říkala, že tohle je teda pořádný úlet, startuji z první řady, vedle afričanů, to by se mi nikdy, ale opravdu nikdy jinde nemohlo stát.

užíváme si vyhrazený prostor pro pozvané běžce

místo pro pozvané běžce, každý máme svoji židličku
startujeme z první linie odděleně od ostatních běžců
Pak se vyběhlo a začal jeden z nejnudnějších závodů vůbec, běželi jsme v rozestavěné průmyslové zóně, kde nikde nikdo nebyl, buď pole, dálnice nebo moře.
start závodu
trasa závodu vedla po dálnici
Jenže nuda netrvala dlouho, když jsem se blížila k 10. kilometru, uslyšela jsem z dálky poměrně velký hluk, ale nevěděla jsem, co se děje a pak jsem to zjistila. Uprostřed pole stála tribuna, kde sedělo několi stovek stejně oděných Číňanů s červenými vlajkami a fandili jako o život. Byli to zřejmě zaměstnanci místních továren a místní vláda rozhodla, že místo do práce půjdou fandit na běžecký závod. A skutečně, fandili tak, že jsem si místami připadala, že běžím o světový rekord, ale pak jsem zkontrolovala čas na hodinkách a ujistila se, že opravdu o světový rekord neběžím.
fandící tribuna
všichni pěkně v pracovním oděvu :)
Nemohla jsem uvěřit vlastním očím a v duchu jsem se smála možná další tři kilometry, tenhle závod je opravdový úlet od samého začátku. Asi na patnáctém kilometru se objevila další skupinka, všichni stáli v pozoru a drželi nějaký transparent. Asi jsem běžela příliš rychle, ale nestihla jsem si to přečíst :-)
další skupinka jistě dobrovolných fanoušků :-)
Posledních 5 km závodu však bylo poměrně utrpení, běželo se po rovince a foukal silný protivítr od moře, moje tempo rapidně kleslo a poslední tři kilometry už jsem odpočítávala každý metr, kdy budu v cíli. Nakonec jsem cílovou pásku proťala v čase 1:52:46. Mohlo to být o chlup lepší, ale ten protivítr mě opravdu zpomalil, ale byla jsem i tak ráda, vždyť je to můj druhý nejlepší čas a jen o 10 vteřin pomalejší.
bystrý čtenář si všimne, že běžím na tepovce 177 a směju se :)

V cíli jsem ocenila to, že máme speciálně vyhrazený prostor a mohla jsem si tam odpočinout od focení se s Číňany a poskytování selfíček.
opět speciální prostor v cíli

Po závodě jsme se vydali zpět do hotelu (nikdo neztratil kartu na autobus), kde na nás čekal oběd a pak cesta zpět 3 hodiny do Xuzhou autobusem a ze Xuzhou další 3 hodiny rychlovlakem zpět do Pekingu. Ale jedno je jisté, tenhle závod zůstane v mé paměti hodně dlouho a tak trochu doufám, že příští rok budu opět mezi pozvanými. Opravdu jsem si to užila :-)